Pro mnohé příjemný společník, pro nevidomé ale nepostradatelný pomocník. Vodicí pes

Budoucí vodící fenka Viki (bylo opravdu těžké z asi 20 fotografií vybrat jednu, nerozmazanou, Viki je živel...)|foto:Michal Balák,Český rozhlas

V libereckých ulicích za běžného provozu změří v neděli 6. září své síly dvě desítky zrakově postižených se svými vodicími psy, v rámci závodu vodicích psů.
Iveta Kalátová si tedy do svého pravidelného pořadu Host Dopoledne pod Ještědem pozvala paní Andreu Tvrdou ze spolku Elva Help, která se svými zvířaty často dochází například do nemocnic v rámci canisterapie; paní Olgu Mudrochovou, cvičitelku vodicích psů a paní Ludmilu Hořejší, která paní Olze pomáhá. A vzácným hostem byla budoucí vodicí fenka, černá labradorka Viki.

Rozhovor s paní Andreou

Pejskaři k sobě mají blízko, a pokud jsou ještě z oboru, kde prostřednictvím psa nějakým způsobem pomáhají, tak možná ještě blíž, říká paní Andrea. „Není žádným tajemstvím, že dokonce máme i Národní asociaci, kterou jsme sestavili před mnoha lety, takže i spolky, které se zabývají výcvikem asistenčních a vodicích pejsků. V canisterapii si vzájemně předáváme svoje zkušenosti, nikdo nic netají, nikdo nemlží, naopak si pomáháme. A podporujeme tím možnost všech lidí ve všech koutech naší země, aby mohli dosáhnout na tyto služby. Canisterapie je takovou odnoží pomoci od pejska. Je ale potřeba si uvědomit, že terapeutický pejsek není v držení klienta, ale v držení canisterapeuta. A to by měla být osoba vyškolená, která má kompetence k tomu pracovat s danými lidmi s danou diagnózou; a zároveň musí mít nadání a štěstí, že má při sobě pejska, který prošel speciální výchovou a atestací,“ popisuje ve stručnosti paní Andrea.

Je jedno, jakou rasu psa jde?

„Určitě, v canisterapii je to o individuálním přístupu psa, nebo o tom, jak byl vychován, jakou má životní anamnézu, jestli má dobrý vztah k lidem i důvěru a jak je schopen být pod kontrolou svého majitele. Kdežto u vodicích pejsků už máme trošku jiné nároky, zejména na psychiku to zvířete daleko složitější nároky a na i velikost, úměrně tomu, co ten pejsek musí vlastně dělat pro tu osobu. Vodicí pes musí být nejméně 50 cm vysoký, například.“

Můžete teď do nemocnic za klienty?

„Teď je to takové na vážkách, protože pokud můžeme, tak pouze s rouškou. A to je samozřejmě silně nekomfortní. Vzhledem k tomu, že tam docházíme dělat canisterapii, to znamená terapii, potřebujete opravdu hovořit s těmi klienty, být s nimi, tak je ta je to takové neosobní. Je ale velké štěstí, že u některých zdravotních zařízení už je téměř normální, že mají svého interního pracovníka, terapeuta, který je vyškolen i k tomu mít při sobě terapeutické zvíře.“

Zleva: Ludmila Hořejší, Olga Mudrochová, Andrea Tvrdá|foto:Michal Balák,Český rozhlas

Rozhovor s paní Olgou

Paní Olga přivezla i labradorku Viki, kterou, jak nám prozradila, má u sebe 2 měsíce a cvičí ji pro německého klienta, takže v cizím jazyce.

Jak takový výcvik začíná?

„Seznamujeme se prostředím. Já musím říct, že my si hlavně odchováváme vlastní štěňata a jen občas nám přivezou pejska na výcvik, takhle k nám tedy přišla Viki. Je jí už 14 měsíců, seznamuje se s prostředím, s našimi pejsky a s okolím, a spolu pomalu postupně začínáme jezdit pracovat do města, všude kde je potřeba.“

Jak se pes zklidni?

„Zklidní ho hodně práce, to chození do města, dennodenní nároky, co na něj jsou.“

Já jsem se o vás dočetla, paní Olgo, že jste zkoušela chodit poslepu v Nymburku a zjistila jste, jak to mají nevidomí lidé strašně těžké, protože narážejí do různých poutačů, do bedýnek s ovocem, které někdo nechal třeba před obchodem.

„Není to jednoduché. Proto právě chodíme s tím pejskem po městě a učíme se překážky obcházet, označovat.“

Jsou jako vodicí vhodnější psi, nebo feny?

„Vždycky záleží na jedinci; může být vynikající pes a živější fenka, nebo obráceně; určitě nerozlišuji pohlaví.“

Jak je to s cvičením těchto psů v provozu, na křižovatkách, protože někde jsou přechody pro chodce, které mají zvukovou signalizaci, ale někde taková signalizace ještě chybí. Jak pes pozná, že může přejít?

„Musí vždycky reagovat na pokyny svého pána, nesmí vstoupit do ulice dřív, dokud mu majitel neřekne, že může. Sám nevidomý se buď orientuje sluchem, a tam kde signalizace není, často pomohou kolemjdoucí.“

Když cvičíte psi, berete si černé brýle. Je to proto, že se musíte vžít do pocitů nevidomého?

„My si bereme sluneční brýle, přes které vidíme. A bereme si je proto, abychom nevědomě nebo nechtěně toho pejska například neodměňovali pohledem, naopak nevarovali před nějakou chybou. Sami možná víte, že někdy stačí se na psa jenom zle podívat a nemusíte ani nic říct. No a pes pro nevidomé tohle od svého pána nezažije, proto my ho na to musíme připravit už v té fázi tréninku, aby si uvědomil, že u nás tu pomoc nenajde, že musí přemýšlet sám.“

V neděli 6. září změří v ulicích Liberce za běžného provozu „síly“ dvě desítky zrakově postižených se svými psy. Paní Olgo, vy jste rozhodčí, v jakých kategoriích se bude soutěžit?

„Bude se soutěžit v dovednosti pejska, jak se dokáže orientovat po městě. Tedy zastavování u chodníku, vyhledání přechodu a vstupních dveří, vyhýbání se překážkám, a tak dále. Půjdeme i do obchodního domu, pejsek musí umět i vyvést klienty z obchodu a ve finále potom ještě každý pejsek předvede poslušnosti, ovladatelnosti. Akce se koná v neděli 6. září od půl desáté dopoledne do pěti hodin odpoledne a startuje na náměstí Doktora Edvarda Beneše, kdy vlastně vycházíme od radnice a taky se tam vracíme oklikou zpátky.“ 

Pozvánka na závody vodících psů v Liberci|foto:Elva Help z.s.