Přijetí je nejzásadnější, přijmu tě takového, jaký jsi, říká David Drbohlav z libereckého nízkoprahu

Občas to tak bývá, že člověk dlouhodobě něco štve, mrzí ho, a tak není od věci do něčeho bouchnout a uvolnit přetlak. A podle Davida Drbohlava není ani při výchově dětí špatné dát najevo, že i rodiče jsou jenom lidi a občas bouchnou saze: „Je vlastně ideální i dítěti dát náhled, že já-rodič mám taky emoci, že taky něco prožívám, a v tuto chvíli zrovna prožívám toto, zrovna to ze mě vyletí ven, protože už toho na mě bylo moc, což je v pořádku, protože i na to dítě toho může být někdy moc, a někdy je fajn, když i ono může trošku vybouchnout.“

David Drbohlav pracuje v libereckém nízkoprahovém klubu organizace Člověk v tísni, kam chodí děti i dospívající, kteří se potýkají s různými problémy. „Trápení je spousta, ať už to jsou problémy vztahové, nebo s nedostatkem pozornosti a empatie ze strany rodičů, pocity méněcennosti. Velice často se objevují problémy sebepoškozování. Někdy si stěžují, že jsou přetížené, školními povinnostmi, problémů je řada z různých oblastí,“ vypočítává.

Někdy může být přetížení dětí důsledkem toho, rodiče jsou ambiciózní, chtějí, aby z dítěte něco bylo, tak ho možná zahltí. A pak je druhá skupina dětí, které mají bezbřehou volnost, tedy opačný extrém.

„K nám do klubu chodí spíše děti, které nemají přemotivované rodiče, pocházejí třeba ze sociálně slabších rodin, kde naopak kroužky vůbec nejsou, nebo velmi minimálně, případně rodiče ani neřeší, že by jejich dítě mělo nějaký talent, který by chtělo rozvíjet. Nemají na to čas, peníze, prostor. A to je také problematické, pak dochází k tomu, že se děti nudí a svůj volný čas vyplňují ne úplně ideálním způsobem,“ říká David Drbohlav.

Vychovávat děti úplně bez mantinelů podle něj také není ideální. „Je potřeba pevných, laskavě stanovených hranic, protože děti, pokud hranice nemají, jsou trošku ztracené v prostředí a sami v sobě. V pubertě potřebujeme vědět, kde hranice je, abychom se mohli vymezit vůči rodiči, abychom se mohli individualizovat, potvrdit si vlastní hodnotu právě tím, že jsme schopni se vymezit,“ upozorňuje.

Pokud hranice stanovená není a nikdo ji nehlídá, mladý člověk nemá vůči čemu se vymezovat a je to pro něj matoucí. „A když se nedokáže, nebo nemůže vymezit třeba vůči rodiči nebo v rodině, tak se zkouší vymezovat jinde. Může to přenášet do školy, do skupin, kde v podstatě bojuje o nějakou moc, o nějaký statut, atd.. Touží po přijetí do nějakého prostředí, které ty hranice má,“ dodává pracovník nízkoprahového klubu.

Přijetí je podle něj zásadní hlavně ve věku kolem puberty, kdy si mladí lidé začnou uvědomovat i vlastní odlišnost, může se jednat i o sexuální orientaci. „Přijetí. To je to nejzásadnější. Přijmu tě takového, jaký jsi,“ opakuje pro zdůraznění David Drbohlav.

Co je vlastně nízkoprahový klub a pro děti kterého věku je určený? Jak se děti do klubu dostanou? S jakými problémy se nejvíc potýkají? Vznikají mezi dětmi v klubu nová přátelství? A s čím pomáhá projekt Skutečný dárek? A jakým dárkem je Síla pro dětskou duši? Poslechněte si záznam rozhovoru.