Adventní věnec a kalendář, purpura a kadidlo, posílání pohlednic. Kde se vzaly vánoční zvyky a tradice

Čtěte také

Procházka historií a rituály vánočních svátků v Českém ráji

Vánoční svátky jsou spojeny s celou řadou obyčejů a zvyků, které se nedodržovaly jenom v lidovém prostředí, ale také ve městě. Přece jen ještě na počátku 20. století byl v tom, jak slavili Vánoce obyvatelé na vesnici a jak ve městě, velký rozdíl.

Zatímco na vesnicích se vánoční a předvánoční obyčeje váží především ke svátků jednotlivých světců; sv. Ondřeje, Barbory, Mikuláše, Ambrože, Lucie, Štěpána a samozřejmě i ke dni Narození Páně, ve městě lidé vyzdvihovali především význam jednotlivých adventních nedělí, zejména v evangelickém prostředí. S tím souvisely i obřady a zvyky.

Adventní věnec

Advent|foto:Hana Hauptvogelová, Český rozhlas

Velmi tradiční strojení adventního věnce je tradice, která do Čech přišla z luteránských oblastí přes německé Krušnohoří na počátku 20. století. Historie adventního věnce má však mnohem hlubší kořeny. Věnce se zelených rostlin se k obyčejovým praktikám používaly už v dobách pohanských. Byly symbolem nového života, slunce i věčnosti.

První písemná zpráva o strojení věnce v adventním čase však pochází až z roku 1838 z Hamburku, kde protestantský teolog Johann Heinrich Wichern pověsil na počátku adventu na dveře sirotčince, o který se staral, dřevěné kolo a každý den do něj připevnil jednu zapálenou svíci. Pod věncem stála pokladnička, do které mohli kolemjdoucí přispět mincí na osiřelé děti.

Tento zvyk se postupně rozšířil nejen do ostatních částí Německa, ale do celé Evropy, kde dostal na konci 19. století trochu jinou podobu. Kruhový tvar jako symbol nového života zůstal stejný, ale počet svící se zúžil na čtyři. Slavnostně za účasti celé rodiny se postupně zapalovaly o čtyřech adventních nedělích.

Plamen svíčky označovaný jako Kristův plamen lásky měl osvítit každého člověka. Ustálenou podobu také měla barva svící. Protože liturgickou barvou adventu je fialová, měly být svíce fialové, popřípadě tři fialové a jedna růžová, která se zapalovala o třetí adventní neděli a symbolizuje brzký příchod Spasitele.

Adventní kalendář

Po celé adventní období až po Štědrý den provázel měšťany adventní kalendář. Nacházelo se v něm 24 políček, která sloužila jako jednoduchý odpočet dnů do Vánoc. Historie adventních kalendářů sahá do poloviny 19. století, kdy vznikaly adventní kalendáře jako samostatná originální umělecká díla.

Ilustrační snímek|foto:Shutterstock

První známý takto ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. Jednalo se o vyřezávanou schránky s políčky, ve které děti nacházely uschované verše z bible, nebo obrázky. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil v roce 1908 tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově.

Na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem „V zemi Ježíškově“. Kalendář však neměl ještě otevírací okénka. To ale Lang rychle napravil a v roce 1908 vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky. Možná trochu nechtěně tak vytvořil tradici, která je živá do dnešních dnů, i když v trochu jiné podobě.

Na původních adventních kalendářích, které se začaly vyrábět nejen v Německu, ale v řadě dalších zemí, samozřejmě i u nás, byly zobrazené liturgické výjevy z bible. Kalendáře vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z bible.

Už za první republiky se adventní kalendář v prostředí města stal nedílnou součástí předvánočního času dětí, které ho od svých rodičů dostávaly jako první připomínku blížících se Vánoc. Poslání adventního kalendáře bylo v té době připomenout dětem vánoční událost popisovanou v bibli a zpříjemnit jim čekání na vánoční svátky. V jednotlivých sděleních bylo obsaženo i samotné poselství adventního období, ve kterém se křesťané připravují na Vánoce a očekávají příchod Spasitele.

Kadidlo, purpura, františek

K vytvoření typické atmosféry vánočních svátků odedávna patřily také vůně; vůně dobrého jídla, pití a cukroví, vůně jehličí a také vůně bylin a pryskyřic. A právě ty vždy patřily k magickým praktikám a rituálům i k liturgickým nástrojům.

O kadidlu a jeho užívání se zmiňuje už Bible. Podle ní bylo kadidlo jedním ze tří darů, které mudrci přinesli narozenému Ježíškovi. To ukazuje, jak cenné v té době bylo. Do Evropy se kadidlo dostalo během křížových výprav. Vonná esence, která se získávala z divoce rostoucího kadidlovníku pravého, byla ceněna především pro své vlastnosti, přinášela klid, čistotu a spojení s bohy.

Při magických rituálech se zrna této pryskyřice spolu s pryskyřicí myrhy pálila již ve starověku. Jejich vůně provázela slavnostní obřady v antických chrámech a svatyních, později ve svatostáncích křesťanských. Odtud se přenesla i do příbytků. Tam se kadidlo používalo k očistným obřadům na přelomu starého a nového roku. To popisuje už v 15. století Jan z Holešova v pojednání o štědrovečerní koledě „ kněží v bílém rouchu okuřují tou dobou kadidlem také domy, do nichž přicházejí, aby silou kadidla dokonale vypudili ďábla, knížete temnot, ze všech koutů”.

Vánoční františky se vyrábějí ručně z lipového dřeva|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

V měšťanském prostředí lidé vůni kadidla vnímali především při návštěvě kostelů, nicméně k navození slavnostní vánoční atmosféry měly také své prostředky, např. purpuru či františky. Tradice pálení vonných františků pochází z česko-německého pohraničí a je stará téměř 300 let. Místní lesy pokrytá krajina byla tehdy domovem uhlířů a jejich milířů. Proč černé kužílky, které zde lidé podomácku vyráběly ze směsi dřevěného uhlí, kadidla a vonných bylin nazvali právě „františky“ to dodnes nevíme, ale pálení františků je tradice dodnes živá.

Stejně tak pálení purpury. Ta má ještě starší historii. Aromatická směs koření, smolných pilin a vonných bylin se k magickým praktikám užívala už v dobách prehistorických. V novověku, a zvláště pak v 18. a 19. století, tuto bylinnou směs z nasušených v kostele posvěcených bylin vyráběly u nás babky kořenářky. Nazývali ji vonička. Pálení voničky podle nich mělo silné léčivé a očistné účinky, chránilo dům před neštěstím a uhranutím, zahánělo smutek a melancholii a přinášelo světlo v temných dobách. I kdybychom tomu nevěřili, pohodovou atmosféru nám pálení františků či purpury určitě vytvoří.

Vánoční přání

Čtěte také

Mezi pohlednicemi je krásně, bezpečno a klid, říká Lucie z Jablonecka. Její e-shop je největší u nás

Po staletí jsou Vánoce u nás i ve světě spojeny s přáním poklidných, šťastných, veselých a požehnaných svátků. Tato tradice je tu s námi po staletí. Zatímco na vesnici si lidé popřáli obvykle osobně, v městském prostředí se již v polovině 19. století zrodila nová tradice, posílání vánočních kartiček, dnes bychom řekli asi pohlednic či přání, nejdříve ručně psaných a malovaných, později tištěných.

O tom, kdo první začal rozesílat tištěná vánoční blahopřání, se historici přou. Jedni mluví o Nicolo Montem Mellini z Itálie, který v roce 1709 rozposlal blahopřání na kartičkách a tím inspiroval milánské tiskaře, kteří začali kartičky s přáními a obrázky vyrábět a prodávat.

Druzí mluví o londýnském obchodníkovi a také řediteli muzea Henry Code, který si chtěl asi usnadnit ruční psaní vánočního přání svým přátelům a obchodním partnerům, a tak si v roce 1843 objednal v tiskárně v Edinburgu vytištění 1000 kartiček s vánočním přáním. Autorem tištěného ručně kolorovaného vánočního motivu byl tehdy známý, dnes již zapomenutý malíř John Calicot Horsley.

Přáníček Code sám údajně poslal jen asi polovinu, zbytek se mu podařilo úspěšně prodat v malém krámku na Bond Street. Určitě tehdy netušil, že jeho nápad, který mu měl usnadnit práci, vejde do dějin. Hromadné rozesílání vánočních přání se velmi rychle stalo oblíbené, a během poměrně krátké doby se stalo symbolem anglických Vánoc. Po celých třicet let tamní tiskárny ve velkém vyráběly tištěná přání s různými motivy, které obchodníci vyvážely do celé Evropy.

Na konci 19. století se tato tradice masivně rozšířila i v Čechách. První vánoční přání, které si lidé u nás posílali k Vánocům, se k nám dovážela z Německa. Byla to samozřejmě přání jen s německými nápisy. Vánoční přání s českým textem se u nás objevila až v období první republiky a rychle si získala obrovskou oblibu.

Tuto tradici nepřerušily ani válečné události. I v této době byl zvyk posílání vánočních pohlednic téměř společenskou nutností. Pohlednice byly zpočátku kreslené či malované, doplněné různými plastickými aplikacemi, nově se ve 20. letech 20. století začaly objevovat i pohlednice s fotografiemi. Byly na nich vyobrazeny motivy idylické zasněžené krajiny, jesliček, vánočního stromečku, tří králů, žánrové scény i různá zátiší s předměty spojenými s Vánocemi.

Jak se ve městě strojil vánoční stromeček

Barevná ozdoba motýl ze skleněných perliček firmy Rautis z Poniklé|foto:Stanislava Brádlová, Český rozhlas

Příběh prvního vánočního stromku v Čechách, který se na Vánoce v roce 1812 objevil v domě intendanta Nosticova divadla Jana Karla Liebicha, je dostatečně známý. Druhým průkopníkem této tradice byl pražský právník Josef Helfert, který k němu zval ve 20. letech 19. století i spolužáky svých dětí. Strojení stromečku se ve městě rychle šířilo, zatímco na venkově to lidé dlouho považovali za „panský zvyk". Tuto „novotu“ přijali konzervativní sedláci až po první válce.

Inspirací k výzdobě stromku byl „rajský strom“. Snad proto se na stromečku nejprve objevovaly ovocné pamlsky, jako ozdoba i jako dárek pro děti. Jak začalo dárků přibývat, nadělovaly se pod strom a na ten přibývaly ozdoby z papíru a sladkého těsta, ořechy se začaly zlatit, nebo balit do stříbřité fólie. K rostoucí popularitě doma vyrobených ozdob přispívaly návody na jejich výrobu, které vycházely v časopisech pro ženy.

S rozvojem průmyslové výroby a s rostoucí poptávkou po pestřejší vánoční výzdobě začaly ve druhé polovině 19. století na stromcích přibývat průmyslově vyráběné produkty, například ozdoby z lisované vaty a papírmaše. Plastické figurky ptáků, zvířat, tanečnic a andělů se vyráběly z tzv. drážďanské lepenky, kartonu natřeného stříbřenkou.

Oblíbený byl i tzv. leonský drát z mosazi, hliníku či pozinkované mědi, kterým se ozdoby oplétaly. Výzdobu doplnily tzv. lamety – girlandy z tenkých proužků staniolu, pohazované do větví stromku jako „andělské vlasy". Značné oblibě se těšily také tištěné vystřihovací obrázky andělíčků a děťátek, které se daly koupit v celých aršících. Před zavěšením na stromeček se podlepovaly kartonem.

V 60. letech 19. století začínají stromky zářit skleněnými ozdobami. Zhotovovaly se z vinutých korálů a foukaných perel navlečených na drátky, které se stáčely do tvarů hvězdiček, srdíček či panáčků. Tyto montované ozdoby na počátku 20. století ve výzdobě stromku převládly spolu s foukanými a malovanými skleněnými koulemi, které se vyráběly v oblasti severovýchodních Čech, hlavně na Jablonecku.

S rozvojem technologie je doplnily další tvary třeba napodobeniny šišek, hroznů a ptáčků. Ty se foukaly do forem ze dřeva nebo sádry. Tradiční výzdobu doplnily ve 20. letech 20. století ozdoby z papírového kartonu obaleného barevnou skleněnou drtí, takzvanou balotinou, perličkami o velikosti zhruba jednoho milimetru.

Důležitým doplňkem výzdoby byly svíčky, které symbolizovaly věčné světlo z Betléma. Na stromek se zprvu jen nalepovaly nebo přivazovaly nití či zapichovaly zespodu na větev špendlíkem. Takto nazdobený strom se postupně stal symbolem českých Vánoc.

Novoroční přání

Novoroční přání jsou už po mnoho desetiletí součástí české tradice. Papírová novoročenka neboli novoroční přání je historicky odvozena od vánočního přání. Proto se na mnoha, zvláště starších přáních, můžeme setkat se souborným přáním „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.

8 fotografií

Za nejstarší známou tuzemskou novoročenku historici uvádějí minci, vyraženou v pražské mincovně za vlády císaře Rudolfa II., s německým textem „ZUM NEUEN JAHR 1606“ („k novému roku 1606“). Tato kovová novoročenka má však s papírovými novoročenkami společného velice málo, a to právě proto, že obdarovaný byl něčím cenným skutečně obdarován.

Posílání tištěných novoročních přání, rozšířených u nás od počátku 19. století však bylo jiné. V průběhu všeobecné tuzemské sekularizace novoročenky postupně nahradily předešlé zvyklosti žehnání a oslavy v rámci rodiny.

Příznivci zavedených domácích tradic novoročenky zpočátku kritizovali pro jejich povrchnost. Příznačně je označovali jako „omluvenky“ posílané na místo novoročních darů. Velký rozmach a rozšíření posílání tištěných novoročenek ve městech byl dáván do souvislosti s tamní anonymitou a konzumním způsobem života. Časopis Rodinná kronika už v roce 1863 viděl za rozmachem novoročenek vliv moderní civilizace orientované na spotřebu. Nicméně o několik let později byla myšlenka zasílání novoročenek přátelům naopak označována za krásný zvyk.

Tištěné novoročenky se poprvé objevily v 60. letech 18. století a jsou spojeny s osobností hraběte Karla Chotka z Chotkova. Jako první tak narušil po staletí uznávanou tradici osobního blahopřání k Novému roku, která se ve vyšších kruzích dodržovala. Nicméně založil tradici novou.

V roce 1827 si u pražské malířské školy Josefa Berglera objednal blahopřejné lístky, které rozesílal místo toho, aby osobně přijímal hosty. Obvykle je zdobil nějaký žánrový výjev nebo veduta města, a nápis Pour Felicitér (pro štěstí). A právě s osobností hraběte Chotka je spojováno užití těchto slov, která se už téměř 200 let na novoročenkách používají. Ujala se spolu s novoročenkami pana hraběte, který byl v první polovině 19. století zřejmě největším propagátorem papírových novoročních přání u nás.