Vyrůstali jsme v klubu Golet, to nás hodně ovlivnilo, říkají sklářští výtvarníci bratři Salanští

Zleva: Jan Salanský, redaktor Pavel Petr a Ondřej Salanský při natáčení rozhovoru|foto:Francesco Sanvito

Jan Salanský a jeho bratr Ondřej mají studio, ve kterém se zabývají designem skla. Janovi je 35 let, Ondřejovi o 6 víc. Jejich otec, Bartoloměj Salanský, zasvětil svůj život kultuře a také sportu, konkrétně hokeji. Čím chtěli jako děti být jeho synové?

„Já vždycky prahnul po nějaké tvorbě, ať už to byla fotka nebo malba nebo kresba nebo něco tvůrčího. To mě vždycky naplňovalo a bavilo. A byla to i taková berlička, když mě něco trápilo. A ono to tak přirozeně vedlo k tomu, že to dospělo až do této situace,“ popisuje Jan.

S Ondřejem to bylo trochu jinak, ten začínal sportem, jako jeho otec. „Jednu chvíli jsem si myslel, že se to nějak převine do pracovních záležitostí. Postupem času jsem si ale taky vždycky něco kreslil, zajímal jsem se o ty věci, takže se to k tomu posunulo, tady k tomu právě, co teď dělám,“ říká.

Sourozenectví mužů, které dělí 6 let, přerostlo ve spolupráci přirozeně. „My jsme spolupracovali od mala. Bratr mě ‚tahal‘, kamkoliv šel, já jsem šel s ním. Takže ta spolupráce je úplně od raného dětství a vlastně celý život,“ usmívá se Jan a Ondřej to vidí podobně: „Já jsem v tom byl vychován, že musím s bratrem spolupracovat, takže mě vlastně ani nic jiného nezbylo, a já jsem za to rád.“

Láska ke sklu a k designu se u bratrů Salanských rodila postupně, několik let spolupracovali na různých projektech, vždy společně. „Byl to přirozený vývoj. Vždycky, když jsem na vysoké škole (na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci – poz. red.) něco vytvářel nebo tvořil, brácha mi byl k ruce a vždycky jsme to dělali vlastně spolu. A to nejenom věci týkající se umění, ale i různých eventů. Vždycky jsme byli spojení, je to přirozené prostředí, přirozená reakce na to,“ vypráví mladší z bratrů.

Čtěte také

Z uranových dolů až k práci hokejového manažera. Takový je příběh Bartoloměje Salanského

Umělecké kořeny byly i v rodině Salanských. Sport byl sice doménou, maminka se ale věnovala šití a rodiče poměrně dlouhou dobu vedli legendární liberecký klub Golet. „Tam jsme se setkali s kulturním podhoubím Liberce, ať už to byli tatéři, muzikanti, různé výstavy se tam dělaly… Jelikož jsme tam fakt vyrůstali, přímo v tom klubu, tak to je jedna z věcí, která nás určitě ovlivnila,“ vzpomíná Ondřej.

A rodiče tak měli pro profesi Jana a Ondřeje pochopení. „Podpora byla velmi intenzivní, ať už ve školách, podpora tvorby jako takové. Samozřejmě, občas jsme se setkali i s nějakou kritikou, jestli to opravdu má smysl, nebo ne. Doufám, že v dnešní době už to tak není, je to to, co nás živí,“ dodává Jan Salanský.

Kde vzniká jejich sklo? Navazují při tvorbě na tradiční postupy, nebo jdou vlastní cestou? Jaká ocenění za svou práci dostali? Jak vznikl nápad na unikátní, možná nejdelší na světě, skleněný žebřík, který vytvořili pro liberecké muzeum? A vzpomenou si ještě na vůbec první výrobek? Poslechněte si záznam rozhovoru.