Miroslav Holubec

Většina lidí se o své blízké zajímá v průběhu celého roku. A jak se blíží Vánoce, bývá tento zájem vyšší. Jenže když se takový děda náhle odmlčí, jsou starosti na místě.

Obecně platí, že pomoct můžeme jen tomu, kdo si pomoct nechá. A týká se to i lidí bez domova. O tom, že je taková pomoc někdy opravdu zapeklitá, vypráví tento Krimipříběh.

V některých situacích se používá přirovnání: je to lehké, jako vzít dítěti hračku. Jenže v době Vánoc získává toto přirovnání úplně jiné rozměry.

Říká se, že jakmile policajt dostane frčky a usedne za velitelský stůl v kanceláři, postupně ztrácí léty získané policejní instinkty. Neplatí to ale pro každého.

Každý rok v zimním období narůstá počet jednoho typického trestného činu: porušování domovní svobody. Neboli přespávání načerno.

Moudrý policista ví, kdy být přísný a nekompromisní, a kdy naopak přimhouřit oko. V případě řidiče v Alšovicích na Jablonecku by ale musel na obě oči oslepnout.

Někdo krade auta, někdo šperky a někdo umění. Z tohoto pohledu byl zloděj z tohoto Krimipříběhu hodně nečitelný. Víc řekne Miroslav Holubec.

Na městské strážníky se někdy hledí jako na „policisty druhé kategorie“, zkrátka jako na pochůzkáře. Není to ale vůbec pravda.

Na nové auto se dnes čeká hezky dlouho. Dá se říct, že z tohoto pohledu vznikla při nedávné nehodě na Českolipsku opravdu veliká škoda.

Člověk, který policii upozorní na chování jiného člověka, nemusí být nutně hned udavač. Může třeba svým jednáním někomu zachránit život. Jeden příklad za všechny.