24. března 1913 zemřeli Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Jejich příběh je známý dodnes

Mohyla Vrbatově návrší
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mohyla Vrbatově návrší

Tragédie, později známá i díky filmu Synové hor, se odehrála v Krkonoších právě před 107 lety. Při lyžařských závodech zahynuli Václav Vrbata a Bohumil Hanč. Příběh má ale ještě jednu důležitou a dlouho opomíjenou postavu.

24. března 1913 se v Krkonoších konal osmý ročník padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích. Začínal za slunného počasí, které se ale rázně zhoršilo. To vyčerpalo především Bohumila Hanče. Zachránit se ho snažil přítel Václav Vrbata, ale ve skutečnosti měl k záchraně nejblíž Emerich Rath. O 107 let zpět, kdy lyže ještě stále byly senzací, se vydáme s historikem Janem Luštincem.

Bohumil Hanč a Václav Vrbata

„To opojení z lyží bylo nesmírně silné. Ti lyžci, jak si oni říkali, tenkrát věřili, že je lyže dovedou bezpečně z jakéhokoliv místa do nějaké boudy nebo do nějaké vesnice. A tady se ukázalo, že ta příroda je mnohem silnější než lyže a lyžař,“ přiblížil postoje tehdejších závodníků Jan Luštinec, který specializuje na historii Krkonoš.

Za tragickým vývojem událostí, které vedly ke smrti Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, je mimo jiné i řada chyb na straně pořadatelů. Podle Luštince šlo například o nedostatečné obsazení kontrol, špatné značení tratě a vlastně i její naplánování.

Historie lyžování na českém území nás zavede do Jilemnice

„Bylo také potřeba velmi bedlivě vážit, kudy povede trasa. Najednou se zjistilo, když putujete nahoře kolem pramenů Labe a na Zlaté návrší kolem Kotle, že tam je obrovský prostor, kde není žádná bouda,“ popsal historik. Proto tam podle něj byla také později postavena Vrbatova bouda. Tragédie také ovlivnila způsob záchrany na horách. 24. březen je dnes Dnem Horské služby.

„Ukázalo se, že ty záchranné akce nemohou být sólové, že tam nemůže jet jen jeden záchrance, že jich tam musí být víc. Kdyby tomu tak bylo v tom roce 1913, tak Hanč by to asi přežil. My to ale nemůžeme našim předkům vyčítat, oni to opravdu netušili,“ komentoval Jan Luštinec. 

K záchraně promrzlého Bohumila Hanče měl velmi blízko později opomíjený závodník Emerich Rath, který našel Hanče ještě živého. Neměl ale dostatek sil ho odtáhnout na boudu, tak se vrátil pro pomoc. Ta ale přišla už pozdě.

„Když synové hor, tak by se mělo říct Bohumil Hanč, Václav Vrbata a k tomu ještě Emerich Rath, který táhnul Hanče asi pět set metrů, pak viděl, že už nemůže, položil ho tam za kleč do závětří a spěchal do Labské boudy. Tam udal polohu Hanče a zhroutil se vyčerpáním,“ popsal historik. Český Němec si prý do smrti vyčítal, že ze sebe při záchraně českého šampiona nedokázal vydat víc. Podle Luštince ale to, že se zhroutil vyčerpáním, svědčí o tom, že ze sebe vydal opravdu maximum.

Emerich Rath (uprostřed) při závodu v chůzi se zátěží na 32 km (Drážďany, 1909)

Kromě opojení z lyží a víry v jejich absolutní bezpečí mělo velký vliv na tragický vývoj událostí počasí. „Závod začínal za plus osmi stupňů. My nevíme, kolik bylo, když končil. Některé údaje ale hovoří o tom, že v tom sedle, kudy projížděl a kde šel ten nejchladnější vzduch, bylo až kolem minus pětadvaceti až třiceti stupňů. Jestli to tak opravdu bylo, to nevíme, ale určitě to ochlazení bylo nepředstavitelné a ten teplotní šok sehrál zásadní roli,“ uzavírá historik Jan Luštinec.

Spustit audio
autoři: Jaroslav Hoření, Redakce ČRo Liberec

Související