Už předkřesťanské kultury pomazávaly dobytek vejcem, ta se i dávala do brázdy, aby zajistila úrodu, říká k symbolu Velikonoc etnolog Libor Dušek

Je také autorem publikace Lidové zvyky Krkonoš, kterou napsal v době, když pracoval v Muzeu Krkonoš ve Vrchlabí. V útlé knížce zmapoval rozmanité, a to nejen velikonoční, rituály a pověry lidí v našich nejvyšších horách i v jejich podhůří.

Rozmanité lidové tradice

„Krása té lidovosti je, že to není takzvaně univerzální, že nikde to není stejné a že se ty projevy lidové kultury doslova v každém údolí, v každé vesnici, možná dokonce i v každé ulici, trošičku liší. Vidíme třeba, že první postní neděle se nazývá Černá, taky Prázdná, nebo Pučálka, nebo to je podle různých barev a tak dále. A samozřejmě všechno to vychází z křesťanské tradice, která pochopitelně nějakým způsobem navázala na předkřesťanskou tradici. Zase jsme zvyklí z dějepisu ze školy, že v roce 863 přišel Cyril a Metoděj a bum, a bylo tady křesťanství. Jenomže ono to pár generací trvalo, než se křesťanství uchytlo a spousty těch předkřesťanských zvyků přetrvávaly po mnoho a mnoho generací. A zvlášť v těch takzvaných periferních oblastech, to jest v Krkonoších a Podkrkonoší, kde třeba nebyla taková vysoká kontrola církve,“ nastínil Libor Dušek.

Prastaré jarní symboly a rituály

„Církev nemohla lidem zakázat jejich oslavy, tak se snažila najít vždycky dobrý příklad, který se dá, když to trošku zjednoduším, naroubovat na ty církevní příběhy. Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem. Velikonoce byly pohanské svátky jara se svátkem zrození a tam je klíčový termín očista. Takže proto tam je i to mytí se v potoce a věc číslo dvě - ta vejce. Vejce je prasymbol nejenom u starých Slovanů i Germánů, ale v podstatě všude možně to je symbol zrození. Takže už předkřesťanské kultury pomazávaly třeba dobytek vejcem, nebo se vejce dávala do brázdy, aby zajistilo úrodu. A očista nemusí být jenom fyzická, tou vodou nebo sněhem jako mytí, ale zároveň taky symbolická - očištění se od toho špatného, co třeba v tom předchozím roku bylo, aby to teď zase bylo lepší a pochopitelně všechno je to propojené s úrodou. A je to symbol nového zrození. Jak by řekl Sigmund Freud, všechno je jenom Erós a Thanatos, to znamená zrození a smrt, je to ten cyklus,“ pokračoval Dušek.

Zajištění úrody a přežití

„Většinou veškeré zvyky, a to nejenom s postními nedělemi a Velikonocemi, když si odmyslíme ten křesťanský, náboženská étos, nebo předchozí pohanský, tak je většinou spojený se zdravím, s plodností a s životem. A také s potravou, protože co byla hlavní existenční snaha a záležitost lidí, když pracovalo pomalu 90 procent lidí v zemědělství? Aby neumřeli hlady. Dneska už nám to přijde absurdní, protože jdeme do supermarketu a vybereme si z velké škály a nikdo tady hlady netrpí, ale tenkrát opravdu, když se třeba neurodilo a byl špatný rok, přišla nějaká živelná pohroma, tak to skutečně byla krize, že lidi byli ve velkém problému. Proto oni i tyhle rituály dělali a víceméně, já to nechci zjednodušovat, ale ty náboženské aspekty jsou až sekundárně k tomu dodané. Primárně jde o to, aby si zajistili svoji existenci, úplně bazální, tedy, aby měli co jíst, když to úplně zjednoduším. Často tam i vidíme, že třeba u šesté postní neděle, to je až 19. století ten zdroj, se říkalo Nudlová, že se třeba jedly nudle, takže tam máme ty pokrmy,“ uvedl etnolog.

Lidová magie

K lidovým jarním tradicím patří i svěcení jívových proutků, které tím získávaly blahodárný účinek, ale třeba i polykání kočiček, kterým se léčilo bolení v krku a záškrt.

„Jak nám vznikly tyhle pověry? Asi to mělo nějaký příběh, že někdo to někdy udělal. Potom se stalo něco výjimečného, nebo se mu velmi dobře dařilo, tak to všichni začali kopírovat. A lidská tendence je napodobovat ostatní. Když babka léčitelka nebo kořenářka řekla, že spolknete kočičku a bude to dobrý, tak všichni polykali kočičky a věřili tomu. Všechno je to o víře, všechno je to o hlavě. A to, jestli už polykáme kočičky, jíme uhlíky, nebo si děláme křížky na čelo, tak to už v podstatě je jenom druhotné vyjádření našeho přání. Všechno to je o tom, že my si přejeme, něco si vysníme, aby se nám to stalo. A teď děláme všechno pro to, aby se to teda stalo. To je celkový princip magie,“ vysvětlil Libor Dušek. Tam patří například i pověra, že během pašijí se otvírají poklady.

„Tam se zase vracíme k té magii. A to je třeba zajímavé, že v těch Krkonoších je to propojené s naší největší superstar, s Krakonošem, protože ten ty poklady stráží. Nicméně pašije, tam bych zase zmínil, v Krkonoších, zvlášť na Vrchlabsku, se hrály i pašijové hry jako lidové, v podstatě ochotnické divadlo. Stejně tak, jako máme na Vánoce betlém, že si to připomínáme tím, že se snažíme zpřítomnit boží narození, tak zase v tom pašijovém týdnu se hrály ty hry a tam se snažíme zpřítomnit utrpení Krista. A jak se tomu nejvíc přiblížíme? Tím, že to budeme reálně demonstrovat formou divadla. To není žádná novinka, to už věděli ve starém Řecku, s těmi betlémy přišel František z Assisi ve 12. století. Podobný příklad jsou pašijové hry, které opravdu, zvlášť v té době baroka, a zase je to zintenzivněné katolictví v tu dobu, takže v té druhé půlce 18. století to v Podkrkonoší opravdu jelo ve velkém,“ dodal etnolog.

Jak staré jsou vlastně velikonoční lidové tradice a v čem se prolínají s křesťanským pojetím, kde se vzalo koledování a proč je vlastně pondělí zařazeno do Velikonoc, jaké byly konkrétní magické rituály v Krkonoších podle záznamů v historických kronikách a dokdy se mezi lidmi držely? Poslechněte si celý rozhovor Ivety Kalátové s etnologem Liborem Duškem z Katedry sociální a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.