Umím přečíst, jak to dělali staří mistři. Paní Tesařová v Bítouchově restauruje benátská zrcadla

8. říjen 2024

Skleněné zrcadlo je v našich časech zcela běžnou záležitostí. Původně pocházejí z italských Benátek, odkud se ve středověku šířila po šlechtických sídlech, kde je obdivujeme dodnes. Obnovit jejich často ztracený lesk ale není jen tak…

Kdo už navštívil zrekonstruovanou harrachovskou Kapli sv. Alžběty, tak si zřejmě kromě skleněného zvonu všiml i oltáře z benátských zrcadel. Jejich lesk je dílem Lucie Tesařové, která se zabývá obnovou benátských zrcadel. Do její dílny v semilské části Bítouchov se vydal redaktor Jaroslav Hoření.

„Když se k nám dostane zrcadlo, které je slepé, musím zajistit nové pokovení, a to není úplně jednoduchá cesta. Vždy se jedná o celkovou rekonstrukci, ten rám musíme po dílech sejmout,“ popisuje Lucie Tesařová.

Když díly chybí, vezme podle dřevěného rámu tvary, sejme přesný tvar, který tam musí potom zapadnout, ten vyřeže z tabulového skla, a potom na každém díle udělá broušenou fazetu.

V době natáčení reportáže pracuje paní Tesařová na zrcadle ze zákupského zámku. „Je to zrcadlo, které má asi 180 centimetrů a chybělo tam docela dost dílů. Každý díl mám v ruce, s každým dílem pracuji a ty díly, které chybí, tak nahrazuji,“ vysvětluje.

Restaurování zrcadel nevyžaduje jen um rytí skla. „Pracovala jsem na kopii rytého historického skla, a tahle práce mi je tím blízká, protože si umím přečíst, jak to dřívější mistři dělali. Je to výzva, ale na základě zkušeností se mi to dělá opravdu lehce,“ říká skromně a popisuje, co právě dělá:

„Po vyleštění se na druhou stranu tabulky vytvoří rytina, dekor, který tam patří podle původních originálů, a potom přijde tabulka na pokovení. Pokovuje se ze strany rytiny. V dávných dobách se používal cínový amalgám, ale to je technika, která je zakázaná, protože při výrobě se používala rtuť, a její páry mohly za zdravotní obtíže rytců a docházelo i k úmrtí,“ pojmenovává jednotlivé úkony.

Nyní se místo amalgámu používá stříbření anebo hliníková vrstva. „Hliník je nejblíž amalgámu. Laik to určitě nepozná,“ dodává paní Tesařová, která začínala se sklem na železnobrodské sklářské škole, a je jednou z mála držitelek licence ministerstva kultury na restaurování zrcadel benátského typu. Dodnes se věnuje i skleněným šperkům a historickému sklu.

Poslechněte si reportáž z její dílny.

Spustit audio

Související