Nová rozhlasová četba z knihy lužickosrbského spisovatele Jurije Kocha na vlnách ČRo Liberec

Autor Jurij Koch na fotografii Clauda Lebuse z roku 1995

Texty Jurije Kocha uslyšíte každý pátek v premiéře po 18. hodině v kulturním magazínu ČRo Liberec, Kultuře pod Ještědem.

Lužice, území ležící na severozápad od česko-saské hranice, je krajinou českému poutníkovi v mnoha ohledech blízkou. Tuto krajinu lze českýma očima nahlížet z mnoha perspektiv, jako zemi historickou, kdysi přináležející k české koruně, jako středoevropský hraniční region nebo třeba jako přechodové pásmo, kde se potkává slovanský a germánský jazykový prostor.

Lužice je domovem „nejmenšího“ slovanského národa Lužických Srbů, který na nemnoha jazykových enklávách v počtu několika desítek tisíc bojuje o zachování kulturní a jazykové identity. A je to taky příběh proměn krajiny v důsledku bezohledného dobývání nerostných zdrojů – v případě Lužice hnědého uhlí. Knížka spisovatele Jurije Kocha, Modrá vrána, z níž budeme po sedmkrát číst , je sbírkou prozaických a esejistických textů, bojujících za ochranu životního prostředí ne jen ve smyslu živočišných a rostlinných druhů, ale i národů a krajiny.

Tématem spojujícím povídkové příběhy je pátrání po posledních „klenotech“ autorovy rodné Lužice

Lužickosrbský novinář a spisovatel Jurij Koch, píšící hornolužicky, dolnolužicky i německy, vydal počátkem 90. let o vlasti Lužických Srbů neveselou zprávu. Tématem spojujícím povídkové příběhy je pátrání po posledních „klenotech“, ptáčcích mandelících neboli modrých vranách, které v autorově rodné Lužici kdysi sídlily v tisícihlavých hejnech. Lužickosrbsky se mandelík nazývá rakajca, módra kawka nebo módra wróna a jeho mizení či vymírání tu je metaforou pro osud národa Lužických Srbů, jenž musel po staletí bojovat o svou identitu. A dodnes bojuje i o svou krajinu, kterou kvůli ložiskům hnědého uhlí devastují stroje.

Jurij Koch spolu s Lukášem Novosadem

První německé vydání knihy doplňovala dodnes aktuální anotace: „Lužice se sice stále ještě může chlubit oblastmi s rajskou přírodou, existuje však nebezpečí, že člověk zasadí regionu smrtelnou ránu svou mechanizovanou schopností posloužit si bez zábran ze zdejších zásob hnědého uhlí. Ještě stále je ve vsích slyšet děti mluvit lužickosrbsky, ještě stále se na jaře vrací jeden zbylý párek mandelíka hajního do svého nejzápadnějšího hnízdiště, ještě stále…“ Smutnou ironií je, že nyní je osud Lužice tak trochu v českých rukou. V roce 2016 prodal Švédský Vattenfall lužické doly českému hodingu EPH Daniela Křetínského.

Nalaďte si Český rozhlas Liberec

Texty Jurije Kocha vybral ze svého překladu Lukáš Novosad, upravila je Hana Hložková. V režii Michala Bureše účinkuje každý pátek po 18. hodině v rámci pořadu Kultura pod Ještědem, Václav Helšus. Povídky jsou prokládány lužickosrbskými lidovými písněmi v podání souboru Lidová muzika z Chrástu.

První díl této rozhlasové četby uslyšíte v pátek 6. září v premiérovém vysílání ČRo Liberec. Později si ji budete moci přehrát zde: