Liberec jako hlavní město Říšské župy Sudety. Nacistické představy o podobě města

Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých plánech velký význam.

Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským místodržícím.

Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu 1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem Speerem.

Velkolepé plány

Ve hře se ocitl i takzvaný Velký Liberec a tentokrát nevyšla snaha naprázdno. Už 18. října 1938 byla starostou Rohnem svolána porada o problému a do 11. února 1939, za přispění Henleina i vládního prezidenta Hanse Krebse, bylo jasno. K 1. květnu 1939 se Liberec rozšířil o 13 obcí a stal se největším městem v Sudetské župě.

Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovaly dopravní plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí, jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu. Okrajové i vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru měly  stovky domů ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období 1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých sídlišť pro „německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní sídliště v Liberci na Králově háji (Heimatstätte Sudetenland), v Rochlici, Ruprechticích, v okolí Winterovy ulice, v Horním Růžodole (Allod Eigenheim und Kleinsiedlung) a na mnoha dalších místech.

Sídliště pro „německého dělníka“

Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé projekty vznikaly i v roce 1945. Například část projektu sídliště v Rochlici je datována 10. dubnem 1945. V první fázi industrializace se staví nové továrny, adaptují se stávající, vznikají velké projekty přestaveb celých měst a rozrůstá se výstavba obytných sídlišť vázaných na podniky. Vše se staví pro „německého dělníka“. S postupující válkou, a především po bitvě u Stalingradu, se situace obrací a po roce 1941 se už začíná projevovat nedostatek kvalifikované síly. Pracovní zdroje směřují více do válečného průmyslu a objevuje se ve velkém fenomén táborů nucené práce.

Župní divadlo

Ideové projekty na přestavbu Liberce se zachovaly celkem tři, provedené do map 1:1500 a několik menších, které se týkali jednotlivých domů. Autoři byli architekti Karl Kerl a Hugo Jahnel (Zeman 2016). Vyhotoveny byly s největší pravděpodobností do roku 1942, kdy byly zaknihovány na katastrálním úřadě, a rozsah plánovaných změn je obrovský. Centrum mělo být kompletně přestavěno do podoby moderních širokých bulvárů s obrovskými bloky budov. Z některých bloků domů měly zůstat stát jen historicky cenné solitéry. Na Tržním náměstí, které mělo zcela změnit podobu, bylo plánováno župní divadlo, respektive hala vhodná pro shromáždění s kapacitou 1400 míst. Architekti divadla byli Friedrich Libb, Werry Roth, Erhard Schmidt a místní Karl Kerl. Změnami měly projít i okrajové části Liberce s tím, že rozsah výstavby byl srovnatelný s budoucí výstavbou socialistických sídlišť.

Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější. Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice, nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí, narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín, kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.

Liberec opět dopadl neslavně. Z hlavního města Říšské župy Sudety se stalo poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a naplnit ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa.