Co tady neporoste, to v kyticích nebude, říká jablonecká květinářka. Váže jen z místního kvítí
Dokonalé růže z Afriky nebo tulipány z Holandska. Tak vypadá nabídka většiny dnešních květinářství. Kytice ale může vypadat i jako z louky od babičky, plná chrp, kopretin, nebo orlíčků.
Právě takové váže sedmatřicetiletá Jana Krupová z Jablonce nad Nisou. Ta má dvě malé dcery a jeden velký sen. Rozhodla se být květinářkou, ale ne ledajakou. Kytice vytváří jen z květin, které vyrostou bez pomoci chemických postřiků a z místních zdrojů.
„Mně jako člověku, který ekologií žil od malička, přijde logické, že co je blízko, tak se nemusí dovážet. Je to čerstvé, máte to voňavé. Co tady má růst, tak tady růst bude. Co tady neporoste, tak v kyticích nebude. Takové kytky budou prostě jizerské,“ vysvětlila jablonecká zahradnice.
Zatím jsou její vazby doplněné rostlinami, které jí dodávají další květináři, například z Jesenného nebo z Jindřichovic pod Smrkem. Teď už ale připravuje vlastní květinové záhony na kaskádovité zahradě poblíž jablonecké přehrady. Během karantény tam vysázela například len, jiřiny nebo krásenky.
„Znovu se k tomu zase vracím. Když jsem studovala geobotaniku, tak jsem koukala, jak to kvete na stráních. Květiny se mi vždy líbily, ale nikdy mě nenapadlo, že bych je nemusela zkoumat jako vědec, ale bych je mohla vázat jako květinářka,“ přiblížila Jana Krupová. Do svých kytic dává i luční kvítí, protože podle ní se do kytice hodí každá květina.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
