7 zajímavostí o pohádce Tři oříšky pro Popelku, které jste nevěděli

7. únor 2019

Nejslavnější a velmi často reprízovaná pohádka zesnulého režiséra Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku je bezesporu pohádkovým klenotem a fenoménem. Premiéru měla v listopadu 1973. Přečtěte si, co jste o natáčení snímku dost možná vůbec netušili.

 1. Popelku měla hrát Jana Preissová

Václav Vorlíček si původně pro hlavní dívčí roli vyhlédl herečku Janu Preissovou. Ta by ale v době natáčení byla v pokročilém stádiu těhotenství, a tak se režisér musel ohlédnout jinde. Vzpomněl si na mladou dívku, která tehdy hrála Barunku v Babičce, devatenáctiletou začínající herečku Libušku Šafránkovou. Ta měla u Vorlíčka velké plus, protože uměla jezdit na koních i bez sedla, a tak byla na hlavní dívčí roli skvělou adeptkou. Téměř všechny scény, kdy se Popelka proháněla na Juráškovi zimní krajinou, hrála sama Libuše Šafránková, kaskadérka herečku zastoupila jen při scéně, kdy v lese na koni přeskakuje strom.

Na saském Moritzburgu opět připravili výstavu o filmu Tři oříšky pro Popelku

Moritzburg

K Vánocům patří i filmové pohádky. Už mnoho let se na prvních příčkách pomyslného žebříčku vánočních pohádek drží Tři oříšky pro Popelku. Pokud patříte k jejich fanouškům i vy, možná vás potěší, že v Sasku připravili další výstavu o tomto filmu.

2. Umělý sníh u Moritzburgu páchnul. Byl z rybích kostí

Kvůli nedostatku sněhu u královského zámku – natáčelo se v Německu, Moritzburgu – kam v pohádce přijede Libuše Šafránková jako Popelka na ples, si štáby poradily tak, že na místo nechaly přivézt sníh umělý – z rozemletých kostí z rybí konzervárny. Nutno podotknout, že herci i po několika desítkách let od natáčení vzpomínají na to, jak silně sníh z rybích kostí zapáchal.

3. Opilý Vladimír Menšík

Všimněte si, že v závěrečné scéně, kdy lidé na dvoře hospodářství hlasitým „Ať žije Popelka a bude svatba, hurá“ oslavují dívku a prince jako pár, jediný Vladimír Menšík alias Vincek nevyhodí radostně pokrývku hlavy do vzduchu, ale s nepřítomným výrazem hledí kamsi za kameru. Proč, ptáte se? Večer před natáčením si údajně s Vítězslavem Jandákem užili mejdan a ještě den poté se „zotavoval“ z předešlé noci.

 4. Trávníčka museli předabovat

Na konkurz role prince se přihlásily stovky herců, tehdy 23letý Pavel Trávníček údajně vyhrál i proto, že svým vzhledem připomínal Alaina Delona. Režisérovi Vorlíčkovi se ale nezdál hercův moravský přízvuk, a tak nechal prince předabovat Petrem Svojtkou.

 5. Popelka je světová!

Pohádku Tři oříšky pro Popelku si zamilovali nejenom v sousedním Německu, ale třeba i v severských zemích – jako například v Norsku, dál taky třeba v Rakousku, ale i ve Španělsku, ve Spojených arabských emirátech nebo na Filipínách.

Princ tančí s tajemnou kráskou ve scéně z pohádky Tři oříšky pro Popelku – výstava na zámku Moritzburg v Sasku

6. Jurášek nebyl jen jeden

Popelčin kůň Jurášek ve skutečnosti nebyl jeden. Filmaři museli pro natáčení vybrat hned trojici koní. Protože v roce 1973 se kvůli epidemii slintavky a kulhavky nemohla zvířata převážet přes hranice, potřebovali mít jednoho koně v Německu, další dva byli u nás.

7. Filmovat se mělo v létě aneb Kruté mrazy a tenké kostýmy

Původně se měla pohádka natáčet už v roce 1972, státní aparát ale filmařům záměr stopnul. Další plán bylo natáčet až v létě 1973, ale režisér Vorlíček si byl vědomý i toho, že Libuše Šafránková může už za půl roku vypadat jinak. Vzhledem k tomu, že v původním záměrem bylo natáčet pohádku v teplých měsících, ušili kostyméři hercům oblečení z lehčích materiálů. Natáčení tak bylo poměrně náročné pro Libušku Šafránkovou třeba při závěrečné scéně, kdy jede nad ránem na statku za princem jen ve slabých šatech – během filmování se prý teploty pohybovaly kolem mínus 20 stupňů Celsia.

Tři oříšky pro Popelku. Tahle pohádka je u Němců čím dál populárnější
autor: Jaroslava Mannová

Související

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.