Ne každý může dostat plicní ventilátor. Rozhodují ošetřující lékaři, říká primář ARO v Liberci

Ve vašich silách není situaci zvrátit, jenom hasíte požár. Jaký z toho máte pocit?
Jsme vystavení osudu. Opatření vedou k tomu, aby se snížilo celkové zatížení zdravotnictví a úmrtnost je v dlouhodobém horizontu podobná jiným zemím. My jsme ani před covidem nepociťovali, že máme moc intenzivních lůžek, ale zřejmě jsme schopni unést víc než jiné státy. Nemůžeme to ale nést do nekonečna. Záchranu vidím v očkování.

Úmrtnost na vašem oddělení je stejná jako jinde, tedy kolem padesáti procent?
Přesnou statistiku mám do konce října. Bylo to 35 procent úmrtí v intenzivní péče.

Jak to na vás působí?
Taková úmrtnost nebyla nikdy. Jakmile dáte na ventilátor osmdesátníka, z pěti umřou tři nebo čtyři. Tohle ale nejvíc dopadá na sestry, které jsou s pacienty neustále.

Pracujete v intenzivní péči čtyřicet let. Jak se s tím vyrovnáváte vy?
Na každého to dopadá jinak. Vyberete si obor a s tím oborem přebíráte i negativní věci. Musíte mít obranné mechanismy, ale tohle je moc. To vybočuje. Navíc my tu máme za normálních okolností různorodé diagnózy, sepse, polytraumata, ale tohle je pořád stejné, bezvýchodné.

Médii prolétla informace z chebské nemocnice, kde musel primář rozhodnout, kdo dostane ventilátor a kdo ne. Jak postupujete vy?
Všichni mají nárok na intenzivní péči, na umělou plicní ventilaci a další techniky. Někomu je to dopřáno, někomu ne. Když pacient nesplňuje kritéria a spadá do pojmu „marná terapie“, tak nebudeme prodlužovat život, o kterém víme, že končí, protože je to neetické. Je třeba si uvědomit, že všichni určitou péči nedostanou.

To je současný stav?
Nikoliv. To nebylo ani před covidem. České zdravotnictví je asi hypetrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria.

Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás, a nikdo si nad tím nepozastavuje. Zvykli jsme si na to. Druhá věc, že naše společnost historicky po roce 1948 vytěsnila smrt ze svého života. Život by ale bez smrti nebyl. My se s tím musíme smířit. Lidé umírají, bohužel někdo dřív, někdo později. Neměli by umírat vinou nikoho, ale zkrátka část lidí je nezachranitelná.

Teď v pondělí (11. ledna - pozn.red.) vydala velmi jasné stanovisko k dostupnosti péče v souvislosti s covidem Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (viz box).

To je manuál, jak máte v postupovat?
Ne. To nemůže být manuál nějakých kroků. Medicína není návod na obsluhu stroje. Tady jsou věci mezi nebem a zemí, tady je zkušenost lékařů. Spoustu věcí nemůžete vtěsnat do jedné věty ani mezi řádky.

Každé rozhodnutí je individuální k danému pacientovi. A nerozhoduje jeden lékař, minimálně dva, tři. Když se u nás rozhodujeme o nějakém omezení nebo o přechodu na terminální paliaci, tak má každý lékař právo veta. Musí být naprostá shoda.

A ruku v ruce s tím vždy komunikujeme s rodinnými příslušníky, kteří musejí být plně informování. Je to náročné časově, ale tohle nelze obejít.