Miroslav Holubec

Cyklisté patří k nejohroženějším účastníkům provozu. Hrozí jim nebezpečí od motoristů, i nekvalitních silnic. Cyklista z tohoto Krimipříběhu  si ale bohatě vystačil sám.

Miroslav Holubec popisuje dvě různé nehody, které dělí místa, kde k nim došlo, ale naopak spojuje důvod, proč k nim došlo.

S drogami se kromě jejich uživatelů a výrobců asi nejvíc potkávají lékaři a také policisté. Jablonečtí strážníci nedávno řešili dva takové případy během jednoho dne.

Někteří lidé by neměli řídit auto. Buď proto, že to neumí, anebo proto, že nesmí. Miroslav Holubec v Krimipříběhu představí řidiče, který patří do obou skupin.

Říká se, že člověk si začne něčeho vážit, až když to ztratí. Jistou ženu z Liberce asi nemůžeme podezřívat, že by si svého invalidního vozíku nevážila, přesto o něj přišla.

Člověk by řekl, že před městským divadlem a jeho okolí potká samé kulturní a uvědomělé lidi. Večer před představením to tak jistě je.

Známé policejní heslo hlásá, že auto není trezor. Což je stokrát ověřená pravda. Ovšem ona ani taková nákupní taška není úplně nejbezpečnější místo pro uložení peněženky.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Nutno ale podotknout, že hrdina tohoto Krimipříběhu šel svému zoufalství hodně naproti.

Někdy se stane, že člověk potřebuje pomoc někoho blízkého. A jsou to právě strážníci, kteří často přispěchají s pomocí jako první.

Říká se, že se stářím přichází moudrost. A také se říká, že výjimka potvrzuje pravidlo.