Křížem krajem do Příchovic, kraje mezi nebem a zemí

I v zimě je zde překrásně. Sněžné spousty i v mírných zimách zasypou louky, mrazy vykouzlí na stromech i lidských obydlích krajky z jiní. Na hřbitovech se zde občas stále udržuje starý zvyk – náhrobky jsou před poškozením sněhem a mrazem uzavírány do plechových či dřevěných kastlíků.

Dopravíme se sem nejlépe vlakem z Tanvaldu. A nebudeme z údolí stoupat až nahoru k rozhledně Štěpánka, ale naší pouť směřujeme níže – do velebných Příchovic – vsi, která bývala před druhou světovou válkou na tzv. jazykové hranici a žili zde proto horalé obou řečí. Sousední Paseky byly již ryze českou vsí a dole v Zeleném údolí zase bývali dřevaři s češtinou na štíru.

Dodnes se zde uchovalo mnoho z duchovní síly tohoto kraje. Překrásný je kostel sv. Víta, z hrubé jizerské žuly postavený s podporou knížat Rohanů ve druhé polovině 19. století. O Vánocích bývá vystrojený bohatou výzdobou ze smrčí, která mu dodává neopakovatelnou voňavou náladu zimních hor, v níž můžeme směle přivítat narození Ježíška.

Níže pod kostelem je nejstarší příchovická chalupa č. 1 – svačinu si pro zimní den brát nemusíme: je přeměněná na stylový hostinec s pivovárkem U Čápa. Nedaleko od křižovatky cesty vedoucí odsud ke kapli sv. Gotharda a silničky vedoucí dolů Tanvaldu stojí pod lipami cíl naší cesty - jedna nejmocnějších soch zdejší krajiny – Panna Maria Bozkovská s Ježíškem v náručí. Horaly bývala důvěrně nazývaná Matička Boží Bozkovská. Ve 30. letech 19. století si ji Příchovičtí objednali u semilského kameníka Františka Prokopa. A socha má proto takový milý, přívětivý výraz. Ochrany a pomoci se kdysi u Královny hor dovolávali lidé ze široka z daleka. A i my si u ní dnes můžeme pokusit vyprosit milost v přívětivém čase vánočním.

Příchovice |foto: Marek Řeháček