Kdo nepozná minulý „ismus“ a není mu vysvětleno, jak nenápadně přichází, spíš se stane obětí jiného „ismu“, říká spisovatel Vejražka

Čtěte také

O české povaze, historii i zapomínání. Nejen o tom mluvil náš sváteční host Jan Šolc, bývalý poradce prezidenta Václava Havla

Jejich příběhy sepsal v knize Nezhojené rány národa, a ve volném pokračování Jizvy zůstávají: dědictví zla stále živé. V nich čtenáře přenáší do časů 50. let 20. století, do bolestného období, na které vzpomínají rodinní příslušníci takzvaných ‚muklů‘, mužů určených k likvidaci.

Podle Lubomíra Vejražky se příběhům z relativně blízké minulosti věnuje stále málo času, hlavně ve školách. „Já se na to ptám rodin ‚muklů‘, leckteří z jejich potomků, dnes už tedy dospělí lidé, chodili na přednášky různě po školách, a zjistili, že na školách se to téměř neučí… Ptal jsem se proč, i kantorů v těch školách. Jeden z důvodů je ten, že kantoři o tom sami moc neví. Druhá věc je ta, že je to poměrně nedávná minulost, to není jako Přemyslovci, nebo Antika.

A pak je třetí věc, že spousta dětí má doma rodiče a prarodiče, kteří byli v KSČ, nebo z toho režimu nějakým způsobem sáli, typem ‚kdo nekrade, okrádá rodinu‘; a byly případy, co mi říkali právě kantoři, že když se trochu ‚rozjeli‘ (ve výuce) o 50. letech, jak to vlastně fungovalo, tak si vzápětí rodiče toho dítěte stěžovali, že (učitel) podává nevyváženou výuku,“ popisuje.

„To, že se ta 50. léta jakoby ‚přeskočí‘, nebo se to odbude pár stránkami, je velikánská ostuda. Ten, kdo nepozná minulý ‚ismus‘, ať už jakýkoliv, hnědý v Německu, nebo u nás, ten rudý; ten, kdo ‚ismus‘ nepozná a není mu vysvětleno, jak to nenápadně přichází, pak se spíš stane obětí nějakého jiného „ismu“. Tím, že zapomínáme, nebo to nechceme slyšet, budeme jednou náchylnější k nějakému, neříkám opakování, ale k něčemu podobnému…,“ dodává Lubomír Vejražka.

Poslechněte si záznam rozhovoru.