Hrát v dobovém filmu je pro herečku úplný sen, říká Dana Morávková

Mezitím moderovala Snídani s Novou, pak Prima jízdu, zahrála si v mnoha filmech nejenom s naší, ale i zahraniční produkcí, v seriálech, zatančila si ve Star Dance a nesmím vynechat ani východočeské okénko, to se týká jejích uměleckých sklonů. Už na několikáté kolekci kabelek coby návrhářka spolupracuje s firmou, která sídlí v Třebechovicích pod Orebem.

Já si tě pamatuji jako gymnastku a krasobruslařku. Jak důležitou roli hraje gymnastická příprava pro krasobruslení?

„Kromě gymnastiky byl pro to krasobruslení důležitý i balet a velmi ráda a velmi často vzpomínám na přípravku Národního divadla na paní Naďu Sobotkovou, vzpomínám na moderní gymnastiku a ta se hodí i pro herce nebo muzikálové tanečníky. A krasobruslení je trochu moje profese, mám možnost dělat choreografii jak těm gymnastkám, tak krasobruslařům nebo i hercům, tanečníkům, operním pěvcům.“

Krasobruslení je dřina a zároveň i disciplína. A říkám si, že kdo si tím projde jako dítě, tak je pak lépe připraven na život a dokáže odlišit podstatné od nepodstatného.

„Krasobruslení je nádherný sport, ale je to obrovská dřina. A to nemluvím jen o tom vstávání. Jakýkoliv vrcholový sport je asi dobrý pro život, je dobrý na to, že máš vůli, naučíš se prohrávat. Padesátkrát spadneš na zadek, po jedenapadesáté vstaneš. Nebrečíš na veřejnosti, nesnášíš, když tě někdo lituje a když je ti smutno a brečíš, tak jsi na to doma sama, ale chceš být na to sama.“

Smířila ses jako dítě s tím, že známkování není vždycky úplně objektivní a není to další věc, která je dobrá pro život? V životě taky není vždycky všechno stoprocentně spravedlivé.

„Teď jsi na to absolutně odpověděla. Protože v době, kdy jsem já začínala jezdit na mezinárodní soutěže, tak mám pocit, že trošku nadržovali sovětským krasobruslařům a sovětským tanečním párům. Je pravda, že oni byli strašně vydrilovaní, a když si uvědomíš kolik jich je a k tomu ta naše malá republika, tak oni opravdu měli z čeho vybírat a těch talentů tam měli podstatně víc.“

Ty ses výrazně zapsala svými seriálovými rolemi. Je to velká výhra, nebo do budoucna velká starost, když se herec zapíše jakoukoliv velmi výraznou rolí?

„Bylo to skvělé. A jak říká můj manžel Petr, když dostanu roli, tak jsem tam výrazná, protože to hraju na sto procent. Pokud jsem hrála podnikatelku, inženýrku, dělala jsem to tak, že mi to lidi věřili, že jsem šílená potvora a mám milence a jediný, koho mám ráda, je moje dcera a jinak všechny nenávidím. Teď mi zase všichni věří Zdeničku, hodnou cévařku. Já za to nemůžu, pokud dostanu úkol, jdu do toho na sto procent, jak kdyby ta práce měla být poslední.“

První role před kamerou byla ve Vávrově filmu Veronika o Boženě Němcové, teď ses k tomu tématu vrátila znovu v minisérii České televize. Věříš na kruhy a čáry, které nás posílají tam a zpátky do stejného místa?

„Taky mě to přesně napadlo. První filmová role byla u pana režiséra Otakara Vávry, to jsem byla asi dvanáctiletá holčička a tam jsem hrála dceru Boženy Němcové. Boženu Němcovou hrála skvělá Jana Hlaváčová, já byla ze všeho taková vykulená a šťastná, že mám tuhle filmovou příležitost. Teď tu je ta čtyřdílná minisérie Božena režisérky Lenky Wimmerové a já jsem strašně ráda, že jsem tuhle příležitost dostala. To je tak krásné, že se tohle udělalo, že to Česká televize natočila. A pro herečku hrát v dobovce, to je úplný sen.“

Člověk, který nemá humor, toho nikdo nemá rád.

Četla jsem, že jsi hrála v japonském filmu Srpnové výkřiky, že jsi mluvila japonsky a ještě k tomu jsi musela přesvědčivě hrát na violoncello.

„To jsem byla na DAMU, pan režisér mi to tenkrát namluvil na walkmana, já jsem hrála Češku, ale musela jsem umět japonsky, protože můj tatínek jako dirigent byl Japonec a chodil k nám pán, který mě učil na violoncello. Ale ten smyčec byl něčím namazaný, abych nevydávala žádné zvuky, protože to by byla tragédie. Ale to herectví je vlastně krásné, že v jednom filmu musím mluvit japonsky a hrát na violoncello, v druhém filmu si hraješ na to, že jsi inženýrka, v jiném seriálu že jsi lékařka, ve Van Helsingu si zalítáš. Ta herecká profese je krásná a pestrá a to mě na tom baví.“

Kterou profesi by sis vybrala, kdybys nebyla herečkou?

„Novinařinu. V téhle době strašně moc ráda novinařinu. Ale já bych asi do těch politiků šla. Určitě bych nedělala bulvár, protože do soukromí jiných lidí mi nic není. Já si novinářů vážím a mám je ráda, když jsou chytří a něco nám sdělí. Já bych asi byla takový buldozer, a kdyby mě něco zajímalo, tak bych za tím šla do roztrhání těla, takže si myslím, že bych asi byla i nepohodlná.“

My jsme spolužačky z gymnázia, a já si pamatuji, že jsme spolu odjely na výlet do NDR. Ty jsi měla slaměný klobouk, já nikdy klobouk neměla. Ty dokážeš být dáma v každé životní situaci, já jsem takový uličník, který zkrátka na některé věci tolik nedbá.

„Tuhle situaci už si nevybavuju, ale myslím, že každá herečka se ráda převléká do různých postav, tak možná proto ten klobouk. Prostě jsem jela do velkého světa a měla jsem představu, jak být v NDR šik, tak jsem si vzala slaměný klobouk.“

Dana Morávková má vlastní kolekci kabelek|foto:Profimedia

Ty navrhuješ kabelky a já si ten proces nedovedu představit. Popiš mi to, jak vzniká nová kabelka.

„Elega je bývalá Gala. To nosila tvoje maminka nebo babička. A závod v Třebechovicích pod Orebem dělá strašně moc kabelek, tašek, batůžků. A já jsem zodpovědná jenom za tu jednu řadu, která je pojmenovaná po mně, Elega by Dana M. A tam jsem od prvního návrhu až do konce. Je to strašně krásný proces, já si to doma můžu vymyslet, nakreslit. Vymyslím, z jaké kůže by to mělo být, barevnost si rozmyslím. Přijedu do firmy, tam si o tom s dámami povídáme, vymýšlíme kování, pak se vyrobí první vzorek z koženky, na tom vidíme, co funguje a co nefunguje a podle toho se udělá výsledná kabelka z kůže.“

Co kabelka s nějakým počasovým motivem, že bych si přihřála polívčičku?

„Vidíš, to mě nenapadlo. Máme tam kombinace látka a kůže, látky jsem zvolila anglické, protože syn studuje v Anglii a ty látky jsou nádherné a kvalitní, kůže je italská, podšívka je česká, ruce a továrna jsou české. Ale že by byly se sluníčky, mráčky, to mě nenapadlo. Ale proč ne. Budu o tom přemýšlet.“

Ty jsi plná energie. Ten životní optimismus čerpáš z rodiny, ze své práce. Máš ještě něco dalšího?

„Já i manžel máme velký smysl pro humor, takže tak proplouváme životem a máme pocit, že se všechno dá vyřešit a pokud se to nedá vyřešit a my s tím nehneme, tak to prostě nemáme řešit a máme to hodit za hlavu. Já si myslím, že humor je strašně důležitý a že my Češi opravdu humor máme a na jakoukoliv situaci umíme vymyslet vtip nebo scénku. Člověk, který nemá humor, toho nikdo nemá rád.“

Minule tu se mnou byl fotograf Herbert Slavík, tady je jeho otázka pro tebe. „Mě by zajímalo, jestli někdy toužila po tom, být jako krasobruslařka na olympiádě.“

„Samozřejmě, že mi to je líto, to je takový vrchol pro každého sportovce. Ale já jsem končila s krasobruslením dřív, protože jsem se rozhodla pro herectví a dokázala jsem nejvíc jako juniorka, k seniorkám jsem se už neprobruslila, ale taky mi to je líto kvůli tobě Herberte, protože kdybychom spolu jeli na olympiádu, to by byly fotky!“