Divadlo jako prostředek k pochopení historie. V Dětském operním studiu Liberec nastudovali operu Brundibár
Dětské operní studio při libereckém Šaldově divadle připravilo společně s Pamětí národa a Technickou univerzitou v Liberci zajímavý projekt. Pomocí něho připomínají dramatické momenty druhé světové války. Jako prostředek jim k tomu slouží dětská opera Brundibár, kterou v roce 1943 nastudovaly a hrály děti v terezínském ghettu.
„Koncept Brundibára jsme zasadili do úplně nových souvislostí, protože jsme podepsali memorandum s organizací Paměť národa. Připravujeme pro studenty nebo pro žáky takové edukativní pořady, kdy divadlo v uvozovkách povyšujeme na prostředek k pochopení historie,“ vysvětlila ředitelka Šaldova divadla Linda Hejlová Keprtová, která se sbormistryní Silvií Pálkovou operu s dětmi nastudovala.
„My zahrajeme Brundibára, poté přijde historička Kateřina Portmann a s dětmi zasazuje ten příběh do historických událostí. Brundibár se tak stává prostředkem k diskuzi o holokaustu, stává se prostředkem k tomu, učit studenty kritickému myšlení. A to je koncept, za který jsem velmi ráda a když tady vydrží deset let, aby jím prošli všichni studenti Liberce, tak budu šťastná,“ dodala Linda Hejlová Keprtová.
Návštěva Terezína
Děti, které v opeře účinkují, navštívily v rámci přípravy také Terezín, kde jejich vrstevníci před více než osmdesáti lety operu připravovali. Amálie Mauderové, Emy Holubové, Terezy Fischerové a Johanky Jandňourkové se redaktorka Jana Švecová zeptala, jak na ně prostředí působilo.
„Když jsme třeba šly do místnosti, tak tam byly třípatrové postele a oni nám tam říkali, že v tom lezli různí brouci. Já bych se strašně bála tam spát,“ přiblížila své dojmy jedna z účinkujících.
„Já jsem viděla jeden dokument a mluvila tam nějaká stará babička, která to přežila a říkala, že hrála tu roli kocoura, co hraju já. To mě dojalo, že aspoň někdo přežil. Ale je to hrozná vzpomínka,“ uvedla další z dětských pěvkyň.
Dětskou operu Brundibár napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister v roce 1938. V polovině roku 1941 představení nacvičil Rafael Schächter s několika přáteli jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince v Praze na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil kulisy postav zvířátek s otvory pro obličeje dětí. V Praze se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali.
Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Do práce neustále zasahovaly transporty. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Opera Brundibár měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, tzn. že se hrálo v průměru jedno představení týdně.
Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci „vzorového“ ghetta, které „vůdce daroval Židům“. Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede. Představení se přestěhovalo do velké sokolovny mimo ghetto, architekt Zelenka, který vytvořil podobnou scénu jako v Praze, dostal materiál na vylepšení kulis a kostýmů - zkrášlení Brundibára se muselo stihnout přes noc. Závěrečné scény Brundibára se ještě v létě 1944 natočily pro propagandistický film Theresienstadt (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město).
Zdroj: www.holocaust.cz
Mohlo by vás zajímat
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
