Výlety po Lužici

Je Horní Lužice pomalu vymírajícím skanzenem, nebo živoucí a rozvíjející se enklávou slovanství v germánském prostoru? Co nás k ní váže, váže-li nás k ní vůbec něco? Tyto otázky jsme kladli našim průvodcům; saskému studentovi s českými kořeny, předsedovi Společnosti přátel Lužice i dalším. Jejich odpovědi se různí, stejně jako se různí náš vztah k tomuto cípu země, kdysi naší.

Naše rozhlasové putování začneme na lužickosrbském venkově v Chrošticích, poblíž kláštera Mariina Hvězda, centra katolické, slovanské Horní Lužice. Tady je možné srbštinu slyšet nejen při mši svaté, ve škole, ale také třeba na fotbalovém zápase, kterému jsme na našem prvním výletě, v doprovodu českého učitele v Lužici Pavla Šlechty, přihlíželi.

Působivý je rovněž středověký Budyšín, cíl našeho druhého výletu. Věžnatá silueta historické zástavby, vypínající se na skalním masivu nad Sprévou, každému spolehlivě stvrdí, že vstupuje do starobylého historického sídla. K návštěvníkovi z Česka promlouvá Budyšín architekturou blízkou rázu historických českých měst i všudypřítomnými vazbami na země Koruny české. My jsme na rozhlasovém výletě po Budyšíně hledali české stopy a taky kulturu Lužických Srbů. Budyšín je hornolužickým „hlavním městem“, sídlí tu nejvýznamnější srbské instituce a Srbské divadlo.

Naše třídílné putování zakončíme v Žitavě, kde také našli azyl kanovníci pražské kapituly. Žitava coby útočiště exulantů proslula i v době pobělohorské. Právě za jejich příběhy se vypravíme ještě do Ochranova, městečka založeného na počátku 18. století Moravskými bratry. Jejich komunita proslula misionářskou činností po celém světě.