Věděla jsem, že psi už nemůžou, že bych je trápila, rekapituluje náročný závod musherka z Jablonecka

Podívejte se na video, jak krásně je na trase extrémně náročného norského závodu.

Smečka jednatřiceti husky Jany Henychové má každodenní péči své majitelky. „Jsem s nimi každý den od rána do večera, většina z nich se narodila v mých rukách,“ říká musherka, která se vrátila z náročného závodu Finnmarktslopet. „Ujeli jsme v uvozovkách pouhých 466 kilometrů,“ komentuje Henychová, která ze závodu psích spřežení odstoupila kvůli počasí. „Bylo mínus jedna, mínus dva. Když jsem přijížděla do posledního checkpointu, kde jsme závod skončili, šlehal mi do obličeje déšť, psi byli mokří, já jsem byla mokrá,“ vzpomíná musherka a pokračuje: „Bořili jsme se, bylo mi z toho smutno, na druhou stranu jsem věděla, že psi už nemůžou, že bych je trápila.“

Křehká blondýnka s pomněnkovýma očima. Janu Henychovou z Jablonecka by mnozí netipovali na musherku|foto: Lucie Fürstová

Janě Henychové už se ale podařilo dojet tisícikilometrový závod až do konce, a to v roce 2009. „Tehdy byly ideální podmínky, přes noc byla trať krásně umrzlá a saně po ní krásně svištěly, letos to byl boj v hlubokém, mokrém sněhu a to je to nejhorší, co se může stát.“

Když závodit, tak stylově

Jana Henychová a její psí smečka během závodění ve Finsku|foto: Facebook Jany Hanychové

Během závodu má musherka i její smečka styl. Růžové sáně, růžové psí postroje a růžové botičky. „Když psi běží třeba sto padesát kilometrů denně, ty botičky jsou tam důležité, chrání jim tlapky před otěrem,“ vysvětluje Henychová.

A co křehkou modrookou blondýnku z Jizerských hor motivuje k tomu běhat závody se psy v mínus dvaceti stupních? „Možná to zní bláznivě, ale když běžím se psy, jsem spokojená a dělám, co mě baví,“ odpovídá musherka, která je už pevně rozhodnutá, že náročný závod v Norsku zkusí pokořit příští rok.

Psí svěřenci a svěřenkyně Jany Henychové musí pravidelně trénovat|foto: Lucie Fürstová