Termojaderná fúze: na cestě k novému zdroji energie a návštěva středověkých krušnohorských dolů

V úvodním přehledu zajímavostí nejprve spočítáme letošní úspěšná hnízdění čápů v naší krajině, povíme si o nové vlně zemětřesných rojů, která zachvátila Chebsko, představíme nečekaný archeologický nález z maďarské metropole Budapešti – nevyloupený antický sarkofág, zmíníme se o mezihvězdném objektu 3I/ATLAS, který podle odborníků není mezihvězdnou sondou, ale kometou, a v závěru představíme plány společnosti Blue Origin na stavbu nového raketové nosiče.

Na cestě k termojaderné fúzní elektrárně

National Ignition Facility je laserové zařízení pro výzkum inerciální fúze, které se nachází v Kalifornii (ilustrační obrázek)|foto:Profimedia

Je to krásná myšlenka – pojďme vyrábět elektrickou energii pomocí termojaderné fúze; procesu, při kterém dochází ke slučování atomových jader. Jak víme, tenhle proces se odehrává ve hvězdách, takže stačí maličkost: stvořit malou hvězdu tady u nás, na Zemi. Jádra jsme se zatím naučili jen štěpit, v jaderných reaktorech. Vzniká však přitom nebezpečný radioaktivní odpad, se kterým si neumíme poradit jinak, než že ho uložíme na nějaké dobře zajištěné místo. Už jsme také zažili pár nepříjemných havárií...

Uvnitř tokamaku COMPASS v Ústavu fyziky plazmatu AV ČR|foto:Ústav fyziky plazmatu Akademie věd ČR

Říká se, že fúzní elektrárny budou skoro čisté a také bezpečné. Stačí je postavit… Jak si ale povíme, nebude to snadné. Fúzní elektrárny jsou zatím hudbou velmi vzdálené budoucnosti. Ale budoucnosti, na které se už pracuje. Oblíbený, často citovaný bonmot nicméně praví: už padesát let se říká, že za dalších padesát let bude lidstvo získávat energii pomocí termojaderné fúze. Co na to říká Vladimír Wagner z oddělení fyziky těžkých iontů Ústavu jaderné fyziky Akademie věd České republiky v Řeži u Prahy?

Vladimír Wagner|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Ve fúzních elektrárnách by jako palivo měly sloužit těžké izotopy vodíku – tritium a deuterium. Jádro tritia obsahuje proton a dva neutrony, deuterium je o neutron chudší. Zatímco deuterium se v přírodě běžně vyskytuje, radioaktivní tritium je vzácné; vzniká vlivem kosmického záření pouze ve svrchních vrstvách atmosféry a pro potřeby termojaderné energetiky si ho budeme muset vyrábět. Abychom mohli termojadernou fúzi využít jako zdroj energie, musíme ve fúzním reaktoru dosáhnout téměř o řád vyšší teploty, než jakou bychom naměřili v nitru našeho Slunce. Zhruba sto milionů stupňů. A to pořád není všechno

V důlních chodbách česko-saského pomezí

Stříbrná ruda|foto:Shutterstock

Více než deset let trvala přeshraniční spolupráce českých a saských badatelů při studiu středověkého hornictví v Krušných horách, u jehož počátku stál překvapivý objev středověkých dolů pod saským městem Dippoldiswalde. Jedním z výsledků projektu je putovní výstava „Člověk a cín: Archeologické doklady dobývání cínu v Krušných horách“, která byla 14. listopadu 2025 zahájena v Muzeu cínových dolů v saském Ehrenfriedersdorfu, jehož okolí patří k nejstarším středověkým oblastem těžby cínových rud v Německu. Výstava bude pochopitelně k vidění i na české straně hor – od dubna do června 2026 v Jízdárně teplického zámku...

Pomník Georgia Agricoly, autora stěžejního spisu o středověkém hornictví De re metallica libri z roku 1556, v jeho rodném městě Glauchau v Sasku|foto: aquatarkus, Shutterstock

O těžké práci středověkých horníků jsme si v našem pořadu povídali v roce 2023. Alespoň část tohoto povídání si teď pojďme připomenout. Vydáme se do podzemí, abychom si řekli, co všechno tam po dávné, především středověké těžbě zbylo.

Kovy se v Krušných horách těžily už v pravěku. Tím prvním byl právě cín, strategická surovina své doby, která spolu s mědí dává vzniknout bronzu. Slitině, po níž nese název celá jedna historická epocha. Jaké stopy se po těžbě cínu dochovaly a co prozrazují o pravěké technologii získávání tehdy tak cenného kovu? O tom hovoří archeolog Kryštof Derner z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě.

Ve středověku se i v Krušných horách přistoupilo k opravdové hornické těžbě a došlo ke vzniku prvních skutečných důlních děl. Místo cínu však horníky zajímalo hlavně stříbro. Středověcí horníci neměli žádnou zvláštní mechanizaci, k rudě se museli prokopat, a to byla tvrdá dřina, mnohdy s nejistým výsledkem. Jak taková těžba v praxi probíhala? Jak hluboké obvykle bývaly středověké doly? A jak vypadají stopy po těžební činnosti? Vidíme šachty a štoly, ale je vidět i způsob, jakým byly chodby tesány?