Nekomfortní túry mi dávají svobodu, pouť do Santiaga mě změnila, říká herečka Kristýna Janáčková

Být herečkou byla pro Kristýnu Janáčkovou jednoznačná volba už odmala. „Nikdy mě nenapadlo stát se něčím jiným. Rodiče úplně nadšení nebyli, a jelikož pocházím z malého města, tak tam se koukalo i na to, co řeknou lidi. Rodiče taky měli strach, že se neuživím. Nakonec mě nechali jít svojí cestou a naopak mě začali podporovat.“

Záporné role jsou výzva

Role v tehdy nejsledovanějších seriálech měly dopad i na život v realitě. „Diváci ty postavy občas neoddělovali a ztotožňovali si s nimi herce, tak jsme občas zažívali krušné chvíle. Šla jsem třeba po ulici trochu zamračená, byla jsem zamyšlená, ale za sebou jsem už slyšela hlasy, jak jsem namyšlená.“

Občas touží po kladné roli, která by trochu podpořila oblibu u diváků a ukázala ji zase v jiném světle, na druhou stranu to bere jako výzvu. „V záporné roli je víc co hrát, ale někdy je dobré si od nich odpočinout.“

Nekomfortní túry mi dávají svobodu

Kristýna Janáčková patří mezi drobné a křehké typy žen, ale zdání klame. S batohem na zádech se vydala do Himálaje nebo na pouť do Santiaga de Compostela. V Himálaji byla dokonce se svým partnerem. „Bylo to něco jako svatební cesta do Jiljí. Řekla jsem si, že buď se tam sežerem a skončíme, nebo nás to utuží. A naštěstí nás to utužilo. Dostali jsme se tam opravdu do extrémních podmínek, tam nemáte šanci se přetvařovat a kolikrát mě muž velmi mile překvapil. Takže takhle jsme se společně dostali na cestu uzdravení a pokračujeme v tom.“

„Tohle nekomfortní cestování miluju, protože mi poskytuje nesmírnou svobodu. Jen tak jít, být sama se sebou a mít čas zodpovědět si spoustu otázek, který mám v hlavě. Srovnat si spoustu věcí, protože v našem hektickém světě není možnost se úplně zastavit a být v klidu.“

Pouť do Santiaga de Compostela ale chtěla několikrát vzdát. „Všechno mě bolelo, nohy, kolena, kyčle, odřená ramena z krosny. A vždycky, když už jsem to vzdávala, přišlo něco, co mě zvedlo. Cesta mě změnila, začala jsem být citlivější, víc vnímat svět v jeho kráse a podstatě, vnímám víc znamení, energie, víc vnímám věci do hloubky. Zařazení se zpátky k civilizaci bylo těžký a trvalo asi tři měsíce. Vrátila mě práce.“ Z cest napsala i knížky Svět je láska – deník intuitivního cestovatele a Z mámy poutníkem. „Mám nutkání psát a vypsat se ze svých pocitů. Je to pro mě určitá terapie.“

Má syny Luise Frederika a Elliota Olivera, kterým psala deníky i v době, kdy byli ještě v bříšku. Z této doby vznikla kniha S láskou, máma. „Není to vždy snadné každý den sednout a něco napsat, ale zase přišlo nějaké nutkání vzít tužku a papír a psát a psát. Takže už píšu devět let. Aspoň jim můžu ten náš příběh tady nechat.“

Alex Mynářová a Kristýna Janáčková|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Jaké impulsy jí pomohly překonat krize na cestě do Santiaga de Compostela a jak se na pouť připravovala? Proč dostali synové tak netradiční jména a jaký mají význam? Co je interaktivní deník? Poslechněte si v pořadu Alex a host.