Když se vrátím z hor, znovu se zamiluju do vlastní ženy
Marek Holeček je jedním z nejlepších českých horolezců. Má na kontě víc než deset prvovýstupů i řadu ocenění nejen Českého horolezeckého svazu, ale i ze zahraničí. Spolu se Zdeňkem Hákem vloni vylezli na osmitisícovku, jihozápadní stěnou Gasherbrumu I.
Marek je čistokrevný Pražák. Začínal na skalkách a skalách v okolí hlavního města, prolezl všechny slavné české horolezecké oblasti. Říká, že nejhorší den v horách je lepší než nejlepší den v kanceláři.
Horolezení už není o tom, abychom se dostali do co nejvyšší nadmořské výšky, ale abychom hledali nové cesty. Důležitý je způsob, jak se na ten kopec dostáváš. Tím chci navodit otázku na téma tvého alpského stylu, který používáš výhradně při svých expedicích.
„Ono je zajímavé, že ten styl byl vždycky ta určující forma, jen se nějak vyvíjel. Už umíme vyletět do kosmu nebo provrtat tunely a udělat si tam vnitřní výtah. Ale když jsem chtěl na něco vylézt a dokončit svou myšlenku, kterou jsem si načmáral někde u piva nad fotkou hezkého kopce, tak jsem si začal něco zjišťovat. Kde leží, kdo tam kdy vylezl, a když jsem zjistil, že tam v tomhle směru nevylezl nikdo, tak jsem začal hledat způsob jak, tedy tu logistiku. Ta tendence je tam přijít, zkusit jestli ta naše dovednost a vnitřní síla je taková, že se tam dokážeme dostat, do těch podmínek, které jsou na téhle planetě nejdrsnější. Dochází tam k obrovskému úbytku nejen svalové hmoty, ale i psychických sil.“
Dokážu si představit, jak lze trénovat fyzickou kondici, ale jak se dá natrénovat psychika?
„To je zajímavé, já jsem časový optimista a nakládám si víc věcí než by se dalo stihnout. Tím trénuju nejen sebe, ale i okolí. Trénuje se to tím, že objevujeme nové věci, stáváme se rezistentnější, musíme samozřejmě znát svoje limity a podle toho si najít cíl.“
Na kopec ho museli nutit. Teď vodí lidi na nejvyšší alpské vrcholy
Zdeněk Hák je horolezec a skialpinista, který vloni na podzim dostal cenu za nejlepší sportovní výkon v horách nad 6000 metrů. Začínal v Rokytnici nad Jizerou. Kvůli problémům se zády se vzdal závodního lyžování a začal jezdit na běžkách, pak se dostal na skialpy a k horolezení.
Když jsi tenhle projekt dokončil na pátý pokus se Zdeňkem Hákem, kolikrát jsi myslel na Zdeňka Hrubého, který tam zahynul při pokusu o zdolání Gasherbrumu I?
„Poměrně často, to je dané tím, že Zdenda byl výrazná osobnost. Nejen v tom světě v horách, on byl významný i v běžném životě. To je nezaplnitelná díra. A to je důkaz, že byl opravdu významný v tom svém žití.“
Slavný horolezec Alexander Huber říká, že vrátit se z hory bez dosažení vrcholu sice znamená porážku, ale především je to šance vrátit se tam zpátky. Budeš s tím souhlasit?
„Já nechci prohrávat, ale prohra pro mě je stáhnout ocas a jít pryč. Když vím, že tam je ještě prostor ještě něco zlepšit nebo musím čekat na přízeň božstev, tak to je o trpělivosti. To nejde urvat silou nebo vůlí, musí se počkat na součinnost s okolím. Já říkám, že se to musí ujezdit. Být z toho otrávený? Vůbec ne! Ten zážitek se vždycky přiveze a je silný. I když jezdím do tropů, kde svítí sluníčko a nabírám tam hormon spokojenosti a je mi tam dobře, tak to jsou dny, které mi splynou, a neumím je rozdělit. Ale pěkně promrzlý den, to si pamatujete.“
Jak se jmenuje hormon, který nabíráš v horách, když v tropech je to hormon spokojenosti?
„Ten hormon spokojenosti je přes sluníčko pod kůži, ale v horách to je koktejl více vjemů, které dávají uvědomění si toho žití a radosti z žití. Já to přirovnávám k tomu, že když přijedu, tak jsou louky zelenější, kytky voňavější, poněkolikáté se zamiluju do své vlastní ženy a po deseti dnech mě to přejde, abych mohl odjet a zase se zamilovat. Je to nekonečný koloběh.“
Když se vrátíme k výstupu, který jsi podnikl se Zdeňkem Hákem a který přepsal sportovní dějiny horolezení, byl tam okamžik, kdy sis říkal, že Háček byl tou nejlepší volbou pro výstup?
„Mám takovou veselou scénu. Viseli jsme čtvrtý nebo pátý den v té stěně, těsně pod vrcholem v takové bariéře. Šlo nám to jako psovi pastva, lezli jsme třeba jeden výškový metr osm a půl minuty. Tam byl okamžik, kdy jsem dobíral Zdeňka, který tam visel, najednou se otočil a já si říkám – on se kochá! Tak na něj řvu, ať leze, noc na krku, od tebe jsme měli zprávy, že máme vypadnout, protože se řítil vichr. A on se kochal krajinou. Ptám se, co tam vidí a on že vrchol. Tak jsem si říkal, že mu asi dochází kyslík. Jak jste vysoko, tak koukáte na spoustu vrcholů. Tak se ptám, na co přesně kouká, on že na vrchol se sněhem, který by se dal sjet na lyžích. To byla jeho síla, pěkně to s ním běželo.“
Nikdo z lezců nechodí na kopce kvůli ocenění. Přesto, Zlatý cepín, jakýsi Oscar ve výškovém lezení, se uděluje každý rok. Nominován jsi na něj byl ty se Zdeňkem Hrubým za prvovýstup na Talung. Předpokládám, že další nominace je na spadnutí.
„Nejspíš ano, protože jak jsem viděl výkaz těch výstupů, tak tam bychom měli patřit. Ale lezení není měřitelné a není to sport v nějakých mantinelech. Co se týče ocenění, tak i když člověk dostane Zlatý cepín, dostane za to hrnec nudlí. Ale je to prestižní věc, pánský klub.“
Ještě bych se chtěla zastavit ve východních Čechách, v Adršpachu. Je to srdeční záležitost?
„Nemám definováno, co je nejlepší, to je jako bych měl říct, jestli mám radši maminku nebo tatínka. Mám rád naši zemi, která nabízí neuvěřitelné krásy, romantiku, od kaňonů a stolových hor, pískovcových skalních měst jako je Adršpach, to je výjimečná záležitost až po krasové oblasti, vyvřeliny a kopce, které nás protínají. Takže bych nevytahoval jen jednu, i když Adršpach je specifické místo a já se tam vždycky cítím hrozně dobře.“
Na závěr Záletů tradiční otázková štafeta. Pro tebe mám místo otázky vzkaz od lezce a veterináře Vladimíra Šoltyse: „Co kdybych se Marka nezeptal, ale místo toho bych ho pozval k nám na Prachov? Máro, přijeď, polezeme a popijeme.“
„Na Prachov jsem jezdil jako malý a možná si to nebudeš pamatovat, ale potkali jsme se tam. Dokonce jsme si i zalezli. Ale to je víc než 25 let. Já do Prachova určitě zase přijedu, tam to mám rád, je to roztomilé, romantické místo s parádním lezením.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
