František Kinský: Můj otec mi celý život onikal

Jak bych vás, respektive vašeho dědečka měla správně oslovovat, kdyby byl dnes v kalendáři rok 1917?

V tom případě byste ho oslovovala hrabě Kinský. Pozor, bez pan, protože pak by to bylo, že ten pán, kterého oslovujete, se jmenuje Hrabě, ne Kinský. Říkalo se: „Hrabě Kinský.“

Neonikalo se?

Onikalo se, ale víceméně jenom uvnitř rodiny. Dokonce tak intenzivně, že můj otec mi celý můj život onikal. Vždycky mi říkal: „Šel sem, udělal to, byl tady, odešel.“ Já jsem na to byl celý život zvyklý.

Je celá řada rodinných tradic, které vy považujete za zásadní, učil jste je svoje děti a učíte je svoje vnoučata. Která je ta nejpodstatnější?

Mám, dalo by se říci, skoro obsesi na způsoby u jídla. Musím říct, že tím asi hodně lidem lezu na nervy.

Jsem asi kaskadér.

Modrá krev je název cyklu, kterým provázíte a také nejsledovanější pořad na ČT2 kromě sportovních přenosů od roku 2010. Gratuluji.

Gratulace nepatří jenom mně. Okamžitě beru podstatný díl a podávám ho dál na autorku scénáře a paní režisérku Alenu Činčerovou a její dceru Adélu Sirotkovou, která se hodně podílela na třetí sérii.

Vzal jste tu nabídku na seriál hned?

Jsem asi kaskadér, na úplném začátku vznikl celý pořad tím, že jsme si s paní Činčerovou vyprávěli coby a jakby. Ona řekla: „To by mohl být zajímavý námět.“ Já jsem řekl, že je to úžasné, že se mi to moc líbí, že když bude potřebovat, tak můžeme konzultovat nebo budu spoluautor na scénářích. Ona to potom udělala daleko lépe a sama. A řekla: „Někdo to musí provádět a to budeš ty.“ Já jsem se jí akorát zeptal, jestli to myslí vážně.

Dokumentární seriál Modrá krev uvádí František Kinský|foto:David Ployhar

Kdy jste při natáčení prožíval největší emoce?

Musím říct, že jeden z nejsilnějších momentů byl v pořadu Nostitzů, kde jsem odvážel plačící paní Mathildu autem od totálně zdevastovaného zámku, který kdyby jí byl býval vydán, tak je to nádherný opravený dům, protože ona měla energii to udělat. O to větší bylo její zoufalství, že viděla, jak se to každým okamžikem hroutí a bortí.

Pak setkání s hlavou státu knížetem Lichtenštejnem bylo příjemné, protože jsme si na obrazovce vykali, jakmile zhasly kamery, tak jsme si tykali. Protože on mi po prvním oslovení řekl: „Prosím tě, proč mi vykáš? Vždyť moje manželka je Kinská.“

Ještě jedno setkání ve mně zanechalo hluboký pocit, a to když jsme točili rodiny Bubna. Točili jsme rozhovor s paní Eleonorou Dujkovou, rozenou hraběnkou Bubna. My jsme dotočili, všechno bylo hotové a ona řekla: „Byli byste tak hodní a mohli to ještě vyndat? Já se chci ještě rozloučit.“ Poděkovala lidem a pak tak na konci udělala pápá. Než jsme ten pořad dotočili, tak zemřela. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.

František Kinský|foto:Štěpán Ron, Český rozhlas

Minulý týden tady byl Tomáš Foltýn, ředitel Národní knihovny: „Pokud byste před sebou měl možnost vybrat jednu knihu, kterou máte rád, kterou byste chtěl zachovat pro budoucí generace třeba v Národní knihovně ČR. Jaká by to byla? A kdy ji od vás můžeme čekat?“

Musím říct, že je to naprosto nefér a záludná otázka. Zaprvé jsem žádnou ještě nenapsal, takže ode mne žádnou čekat nemohou. Až se rozhodnu, posadím se do křesla, vezmu si fajfku a nadiktuju svoje vlastní paměti, tak ty pošlu do Národní knihovny. Jsem zvědav, jestli o ně budou stát.

Jaké bylo původní jméno rodu Kinských? Kdy se rozhodli, že je jejich zámek ve stavu, ve kterém ho chtějí ukázat veřejnosti? Poslechněte si celý pořad.