Největší strach v emigraci? Byl z veverky, vzpomíná novinářka Lída Rakušanová

Její hlas nám pomáhal přežít normalizaci. Poslouchali jsme ji na vlnách Svobodné Evropy. Z exilu domů se mohla vrátit až po listopadu 1989. Od té doby žije střídavě v Německu a na chalupě v Bavorsku či v Praze. Je členkou Asociace evropských novinářů a taky autorkou dvou knih.

Lída Rakušanová, novinářka a spisovatelka. Mnohokrát byla oceněna za špičkovou novinářskou práci. Má cenu Žena Evropy i Cenu Jana Palacha.

Narodila se v Českých Budějovicích. Studium češtiny, dějepisu, jihoslovanských jazyků a estetiky na Karlově univerzitě přerušila a se svým budoucím manželem Josefem odjela do Francie a pak do Německa. Požádali o politický azyl a zapojili se do aktivit Československého exilu. V Německu vystudovala germanistiku a slavistiku na univerzitě v Mnichově. Od roku 1975 pracovala v Rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1994, kdy byla ukončena činnost české redakce, je na volné noze.

„Je 21. srpna 1968, pět hodin ráno. Matka mě budí a vzlyká a pořád opakuje, že nás zase okupují. Zase? Němci? Co by tady dělali, probírám se z mrákot a matka upřesňuje svoji válečnou zkušenost. Rusáci, obsadili nás.“ To je váš popis. Pokud jsem pochopila správně, váš manžel Josef tady nechtěl a nemohl být, bylo to pro něj emočně tak silné, že by tu situaci nezvládal. Ale ten moment, kdy o tom mluvíte vy s rodiči a je u toho i váš děda a tečou mu slzy a říká, že už vás asi nikdy nejspíš neuvidí, měl pravdu?

„No neviděl mě už nikdy. Pak následovalo 21 let, kdy jsem nemohla do Československa, tudíž jsem neviděla ani svoje příbuzné. Ovšem koho jsem viděla, byla moje matka, kterou ještě v roce 1969 hned na Velikonoce pustili do Německa. A tehdy se totiž stala hranice Československa k Německu takzvanou promenádou, což na podzim 1969 zarazil Gustav Husák svým pamětihodným výrokem, že hranice tady nejsou proto, aby se tam volakdo prechádzal. Přece jen se tam ale matka ještě na konci roku 1974 dostala a pak ještě jednou, někdy v roce 1975 a to už jsem začínala pracovat v Rádiu Svobodná Evropa a mě to dost překvapilo, že ji vůbec pustili. Tehdy jsem chtěla, aby v Německu zůstala, protože šla do důchodu a vyměřili jí tak malý důchod, že se z toho zhroutila. To byla zrovna u nás a kamarádka jí poslala výměr, který jí přidělili. Přitom celý život pracovala v cihelně, takže se dost nadřela. Já jí řekla, ať zůstane, ale ona že to je pro nic moc narychlo a že pojede domů a třeba že až příště přijede, tak si to rozmyslí. Žádné příště už ale nebylo, protože ona v 58 letech zemřela.“

Jaké byly první Vánoce v emigraci?

„Trochu chaotické. My jsme teprve tři měsíce předtím odešli z Československa, takže jsme to měli takové celkem jednoduché. Neměli jsme vůbec žádné peníze, takže jsme si velké dárky nedávali, ale mně se to líbilo. Svoboda byla nade vše. Tenkrát jsem se soustředila na takové základní věci, jako z čeho budeme žít. My jsme ale okamžitě začali oba pracovat, protože v Německu byl hospodářský zázrak v plném květu a my jsme pracovali v továrně na osvětlení ve Frankfurtu nad Mohanem.“

Nemám ráda otázky, které začínají Nej, ale přesto si jednu neodpustím. Měla jste někdy strach, respektive kdy jste měla největší strach v emigraci?

„Asi jsem měla strach, ale nepřipouštěla jsem si ho, když se ve Svobodné Evropě odehrál atentát v 80. letech. Tehdy vybuchla pod oknem, kde seděli naši zprávaři, bomba. Byla to trhavina, neměla žádný obal, tudíž to vybouchlo na všechny strany a dostalo se to i do té místnosti a jednu písařku, která šla právě k telefonu, to zasáhlo a poškodilo obličej natolik, že měla za sebou asi dvacet plastických operací.“

Je to moment, kdy si řeknete, že to se nesmí vzdát, ať už vzdorujeme jakékoliv formě násilí, ať už je to terorismus, nebo diktatura, že je to vlastně jedno?

„Já nevím, jestli jsem měla strach, já jsem asi strach neměla, mě to spíš naštvalo. Že bych asi měla mít nějaký strach úplně někde hluboko v sobě, tak to jsem pak pochopila teprve asi tři měsíce po té události, kdy jsme museli být rozestrkáni po celé budově, protože to křídlo, kde jsme měli kanceláře, se muselo opravovat. Jednou když jsem měla nedělní službu a tím pádem tam nikdo jiný nebyl, tak jsem se strašlivě lekla veverky, která skočila z jedné větve na druhou, a já měla pocit, že došlo k nějaké velké katastrofě a opravdu jsem se lekla tak, jak jsem se nikdy v životě předtím a potom nelekla.“

Ve studiu RFE

Velmi populární byl Karel Kryl, váš manžel ho znal z Prahy, fotil ho coby nejvýraznější naději mezi písničkáři. Kdy jste ho viděla poprvé vy?

„V Mnichově, ale hned na začátku našeho pobytu právě proto, že ho Pepa znal ještě z doby, kdy ho fotil v Praze na obálku jeho desky. No a v tom Mnichově jsem ho poznala tak, že jsme byli u Roziny Jadrné-Pokorné, což byla slavná DJka v Rádiu Svobodná Evropa. Tam seděl u kuchyňského stolu drobný kluk, který trochu brnkal na kytaru a moc nemluvil, ale pak začal zpívat a to jsme všichni ztuhli, protože on měl hlas, který se vůbec nehodil k jeho postavě, ale bylo to něco nepředstavitelného. A hlavně, ta slova, to, co zpíval, to byl jeho vlastní text a zpíval úžasně.“

Co důležitého udělat, abychom na svoji minulost nezapomněli a nebyli tak odsouzeni k jejímu opakování?

„To kdybych věděla. Třeba to, co teď kolem sebe vidíme, tak to mě šokuje. Jak jsou lidé schopni na všechno zapomenout a mít pocit, že kdybychom se s tím Putinem nějak dohodli, tak budeme mít plyn, teplo doma, ropu a podobně. Tohle je snad menšinový názor, a že to snad už nedopustíme, abychom se znovu ocitli v ruském područí.“

Spustit audio

Související