Evangelíci a katolíci? Máme více společného než rozdílného
Před skoro 1700 lety, v roce 1325, rozhodl první ekumenický koncil, že první neděle po prvním jarním úplňku budou křesťané slavit Velikonoce.
Boží hod velikonoční je tedy největším slavností křesťanského církevního roku, proto jsem si pozvala prvního muže Českobratrské církve evangelické synodního seniora magistra Daniela Ženatého.
Daniel Ženatý pochází z Moravy, byl farářem v Pardubicích i kaplanem v pardubické věznici. Na vlnách Českého rozhlasu jste mohli slýchat jeho Myšlenky pro každého.
Narodil se v Moravském Krumlově v rodině evangelického faráře Emila Ženatého. Po gymnáziu vystudoval pražskou evangelickou teologickou fakultu. Po vojně nastoupil jako farář do Valašského Meziříčí, působil v Novém Městě na Moravě a také v Pardubicích. V květnu minulého roku byl zvolen do funkce synodního seniora své církve. Do funkce byl v listopadu 2015.
Přestěhoval jste se kvůli své funkci z Pardubic do Prahy?
Ano, s tou funkcí jsme se museli přestěhovat do Prahy, takže 8. prosince loňského roku jsme opustili milované Pardubice a jsme teď v Praze.
Vyrůstal jste spolu se čtyřmi sourozenci v teologickém prostředí. Váš otec byl evangelickým farářem. Má vaše rozhodnutí vystudovat teologii právě tady?
Má. Byl to krásný čas, který jsem prožil na Vsetíně. Nevím, kolik lidí mělo tu možnost a takovou šanci jako já, že jsem měl krásné dětství. Byl jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, takže jednak jsem se od nich mnohému učil, oni mě vychovávali. Rodiče byli trošku unavení po čtyřech dětech, takže jsem měl dost prostoru a dost svobody.
Jak se tehdy na studium teologie díval režim?
To byl zvláštní stav. Samozřejmě na středních školách a na gymnáziích měli na Valašsku v evangelickém kraji ředitelé škol hrůzu z toho, který student se jim přihlásí na teologii, že budou mít potíže. Děti z nefarářských rodin s tím měli obrovské potíže. To u mě nebylo, pravděpodobně si to v těch kolonkách někde odfajfkovali, že jsem farářský syn. Nevím, jak si to jinak vysvětlit, ale na mě takový tlak nebyl, jako byl na ostatní.
Mezi typické symboly Velikonoc patří beránek. Proč se pravidelně objevuje právě o Velikonocích na stolech?
Beránek je jeden z těch mnoha symbolů, který používáme, který nevznikl nějakou tradicí nebo legendou, ale je spjat s biblickým příběhem. Protože Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání se v Jeruzalémě stalo ve stejné etapě, jako před staletími bylo vyvedení z Egypta. Jako oběť za toho vykoupení musel být přinesen beránek. Muselo to být opravdu něco cenného a vzácného, čeho se ten člověk zříkal, co byl symbol odpuštění vin. To je ten beránek.
Kdybyste měl říct jeden zásadní moment, ve kterém se vaše vnímání toho nejpodstatnějšího z vaší práce liší u evangelíků a u ostatních církví. Co by to bylo? Čím jsou evangelíci jiní?
Máme mnohem více společného než rozdílného. Měli bychom vlastně upozorňovat na to společné - víra v Boha, v Krista jako jeho syna, odpuštění hříchů skrze jeho oběť a vzkříšení, přítomnost Ducha svatého. Tyto základní věci máme úplně společné a uznáváme si navzájem křest. Když je někdo pokřtěn u evangelíků, není třeba žádných dodatků a úprav u katolíků. Usilujeme o jednotu, chceme být jedno. To, co nás teď aktuálně nejvíc liší, je asi vnímání úřadů. Evangelické církve nemají papeže, jsou řízené, řekly bychom, mnohem více demokraticky. Nejsou řízeny shora dolů, nejsou řízeny jako státní správa. To je asi nejpodstatnější rozdíl. Pak je to otázka právě uctívání svatých. Pokud přijdete do evangelických kostelů, tak si všimnete jakési strohosti.
Jako farář jste působil ve Valašském Meziříčí a tak jste se setkal s operní pěvkyní, poslední žačkou Emy Destinové, paní Miladou Šimčíkovou. Právě toto setkání považujete ve svém životě prý za nesmírně důležité.
Je to tak. Jsme moc rád, že toto jméno tady padlo. Poznal jsem ji jako téměř osmdesátiletou paní, chodil jsem za ní první rok a ona mi vůbec neřekla o tom, co prožila. Byla tak skromná, že neustále obdivovala mě. Pak náhodou někdo řekl, že je to poslední žačka Emy Destinové.
Ona byla za 2. světové války vězněna kvůli tomu, že se neopatrným způsobem choval jeden muž, kterého u sebe ukrývala. To vězení pro ni bylo asi nesmírně náročné, protože její vězeňská zranění se nikdy nevyléčila. Po válce byla dokonce v invalidním důchodu. Byla to pro ni nesmírně těžká doba.
To asi nepředstavitelně. V podstatě celou dobu války, byla zatčena na konci roku 1939 nebo začátku roku 1940, byla vězněna. Rok byla na úplné samotce, říkala, že musela stát, neviděla denní světlo. Pak byla v Ravensbrücku, tam se starala o lidické ženy, které tam přišly. Prostě obdivuhodná žena.
Vy jste dlouhou dobu působil jako vězeňský kaplan, kdy jste pravidelně navštěvoval pardubickou věznici.
Mě tyto hraniční situace lidí nějakým zvláštním způsobem přitahují celý život. Když jsem byl v Novém městě na Moravě, tak jsme tam zakládali hospicové hnutí. To, co mě tam vedlo, byla jednak nouze těch lidí a jednak to, co oni prožili. Někdy jsem říkal, že kdybych prožil, co prožili ti odsouzení, tak bych tam možná byl taky. Byli tam zlí lidé, všichni tam byli právem, neříkám, že se tam někdo ocitnul špatně. Ale na základě toho, co prožili, jak se k nim život choval, tak to bylo nad jejich síly a prostě selhali.
Máte nějaké místo, kde se vám dobře přemýšlí, kde můžete v klidu přemýšlet o tom, co je tím nejpodstatnějším sdělením, které budete třeba při dalším kázaní určitě říct?
Jsou taková ideální místa. Mám rád některá místa na Vysočině. V tom frmolu týdenním není čas odjíždět, takže mám rád svou pracovnu. Když se potřebuji soustředit, tak si ji uklidím. Udělám pořádek na stole, většinou vysaju, vytřu. Pak sedím a mám pocit, že mi to jde nějak snáz.
Noc kostelů je akce, která se uskuteční i letos 10. června. Je to jedna z akcí, na které vyvracíte mýty o církvi, o duchovních, otevíráte se lidem? Řekněte něco bližšího.
Noc kostelů je skvělý vynález. Tuším, že přišel z Rakouska. Je to ekumenické, účastní se toho všechny církve. Je to jeden večer a noc po celé Evropě stejné, to je také hezké. Smyslem právě je otevřít ty kostely, aby lidé, kteří tam přijdou, věděli, s kým žijí. Ten předsudek vůči církvím, který teď společnost má, je trochu krutý. Nebojte se nás.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.