Byl jsem Kruťas i Modroočko. Kantor, který nemá přezdívku, není kantor, směje se Roman Odvárko
Psal se rok 1935, kdy místní výbor Národní jednoty severočeské dal podnět ke zřízení obecní školy ve Špindlerově Mlýně. Šlo hlavně o posílení češství v oblasti, která byla převážně německá. Prvním školním dnem tu bylo 5. září v roce 1935. Během války byla výuka přerušena a znovu obnovena hned ve školním roce 1945/1946. K zápisu tehdy přišlo 35 dětí. Svoji profesní kariéru tu strávil Roman Odvárko.
Roman Odvárko se narodil v Podkrušnohoří, vystudoval pedagogické gymnázium a poté univerzity v Hradci Králové, obor chemie, přírodopis a práce na pozemku. Už pár let žije se svou ženou Miladou ve Vrchlabí. Mluvit budeme nejen o učitelské profesi, ale řeč bude i o horské službě. Roman Odvárko byl jejím členem od roku 1965 do roku 1990.
Jaký jste byl učitel? A čím jste se řídil?
„Věci jsem řešil na místě. Jedno moje heslo, pokud se týče výchovy mládeže, jsem měl: ‚Dlouhý bič, malý dvůr a žádná díra ve vratech‘. Co je pravda, že jsem byl cholerik. Když ve mně bouchly saze, tak to bylo čoro moro potom ve škole.“
Když jsem o Vás mluvila s vašimi bývalými žáky, často padlo spojení přísný, ale oblíbený. To nebývá úplně častá kombinace u učitelů. Jak jste toho docílil?
„Já jsem se snažil v životě řídit heslem, které mi říkal můj otec, možná to měl od svého otce, které přibližně znělo: ‚Ať budeš dělat v životě jakoukoliv práci, dělej ji tak, až se jednou ohlédneš, aby ses nemusel stydět.‘ Podle toho jsem se snažil řídit a být i ve škole. Ono zvlášť v tehdejších podmínkách to bez té přísnosti nešlo, já si neumím představit, abych při počtu 35 žáků ve třídě s nimi rozmlouval bůhvíjakým milým hláskem a jednal s nimi jako s malými dětmi. Na začátku roku jsme si vždycky popovídali a řekl jsem jim jasně, kde jsou pravidla odsud posud a dál to nejde. Oni byli z počátku překvapeni, ale za ta léta, jak si předávali z jedné třídy na druhou, co Odvárko dělá a jak se chová, už to potom šlo a věděli, s kým mají tu čest, a podle toho jednali. Můžu říct, že za celou tu kantorskou kariéru jsem neměl nějaký závažný přestupek, který by muselo řešit ředitelství školy nebo eventuálně orgány školské. Prostě to nebylo.“
Špindlerův Mlýn je specifické místo. Nechtěl jste někdy učit někde jinde?
„Můžu říct, že v jednom období jsme uvažovali, že půjdeme ze Špindlu pryč, že budeme odveleni. To bylo po roce 1968 a v období normalizace. (…) Nakonec to dopadlo k naší spokojenosti, takže jsme tam zůstali až prakticky do konce učitelské kariéry.“
Je nějaký moment, který byste chtěl prožít ještě jednou? Moment, který vám udělal takovou radost, že byste se chtěl do toho okamžiku vrátit?
„To je skutečně těžká otázka. Nevím, jak bych na toto odpověděl, možná kdybych měl možnost si to trochu rozmyslet, tak bych možná odpověděl jinak. Jedna z těch vzpomínek je na rozloučení s první třídou, kterou jsem vyprovázel až do deváté třídy. To bylo v roce 1964, kdy jsme strávili třídní výlet v Jinolicích. Byl to trochu takový skautský výlet, ale překonali jsme to, protože nám tenkrát počasí moc nepřálo, ale dokázali jsme se s tím vyrovnat a ten týden stál za to.“
Minule tady byl horský vůdce Vojtěch Dvořák a ptá se vás, jestli se ta doba změnila ve školách, jestli jste byl přísný pan učitel, na kterého ale všichni pak vzpomínají nejraději?
„Já bych začal tím, že jsem měl dvě přezdívky. Podle mě kantor, který nemá přezdívku, tak není kantor. Já jsem měl přezdívku buď to Kruťas, nebo Modroočko podle toho, jak jsem vystupoval. Když mi naběhla na spánku žíla, tak věděli, že je horko, pak jsem byl Kruťas, protože jsem byl trošičku i nemilosrdný. Když to vycházelo, tak jsem byl Modroočko. Víte, ono se nedá srovnávat to, jakým způsobem jsme museli ve škole jednat a jakým způsobem mohou jednat kantoři dneska. Rozhodně bych dnes neobstál se svými výchovnými metodami, s vyučovacími ano. Musel bych se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Buď se se školou rozloučit, anebo se přizpůsobit podmínkám a jednat jinak, než jsem jednal tenkrát. Rozhodně bych trval na tom, aby žáci učitele respektovali. Bez toho to prostě nejde.“
Proč se stal učitelem, proč si s některými žáky tyká, kolik hodin odučil a jaká byla jeho služba v horské službě? Poslechněte si odpovědi v záznamu pořadu.
Související
-
Na vlak z bodu A do bodu B zapomeňte. Bývalý učitel píše neučebnice fyziky
Když se řekne učebnice, tak vám možná naskočí kopřivka. A jestli jste neměli rádi fyziku, osypete se úplně. Petr Stohwasser ale tenhle předmět podává neomšelou formou.
-
Dítě je okno do rodiny, souhlasí s Komenským učitel Jaroslav Bauer
Učil 40 let na prvním stupni venkovské základní školy. Jaroslav Bauer ani v důchodu učitelem být nepřestal, věnuje vzdělávání seniorů.
-
Klíč k úspěchu? Nepracovat na tom, co nechci dělat, říká Petr Ludwig
Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. Tahle myšlenka oběhla na jaře celý svět, a to díky iniciativě, kterou založil Petr Ludwig.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka