Židovská identita je spjata s knihou

Bible se v překladu z hebrejštiny nazývá „Kniha knih“ a při svátku Simchat Tora Židé oslavují její ústřední část Pět knih Mojžíšových. Během jednoho roku byly postupně při šabatové bohoslužbě přečteny a hned začíná jejich předčítání od nového počátku.

Tóra je svitek, ale i tomu se ve vztahu k Tóře říká hebrejsky kniha, a především proto se k Židům váže přízvisko „národ knihy“. „Žádný národ nikdy nemiloval knihu víc,“ napsal o hebrejské Bibli i u nás z překladů známý britský rabín Jonathan Sacks. „Žádná kniha nikdy národ déle nedržela a výše nepozdvihla.“

Knihy obecně se v judaismu těší velké vážnosti. Pamatuji si, jak v pražské Staronové synagoze uctivě s knihami zacházeli Židé odchovaní před desítkami lety tradiční náboženskou výchovou na někdejší Podkarpatské Rusi. Po modlitbě knihy nesměly zůstat otevřené nebo položené dolů titulní stranou. Pokud snad někomu kniha spadla na zem, zdvihl ji s polibkem. Ostatně dle odvěké židovské zvyklosti opotřebované náboženské knihy a texty se nesmí vyhodit, ale musí být pohřbeny, nebo uloženy na vyhrazené místo zvané geniza, zpravidla pod střechou synagogy, kde se časem rozpadnou.

Posvátnost knihy našla v judaismu i další vyjádření. Tak také při právě skončených svátcích židovského Nového roku a Dne smíření se věřící modlili za zapsání do „Knihy života“. Jaká mocná metafora pro vyjádření lidského osudu ve vztahu k Bohu!

O tom, že kniha v židovské kultuře nikdy nebyla pouhým předmětem, svědčí sama historie. Židé nejednou stavěli záchranu knih nad jakýkoliv majetek. A výjimečné postavení knihy dodnes dokládá i jazyk. Od slovního kořene pro knihu zvanou v hebrejštině sefer jsou nepatrnými hláskovými obměnami odvozena hned tři další slova: pisatel, vyprávění, ale také, což může udivit, počet. Kniha stvoření Sefer jecira, datovaná někdy mezi 2. a 10. století, spatřuje v těchto pojmech nástroje, s nimiž Bůh stvořil svět. Co víc, s hebrejským označením pro knihu sefer souzní podle tohoto mystického spisu i sefiroty; Boží duchovní emanace považované za základ veškerého bytí.

Odhlédněme však od mystiky. Už jen podle těchto stále živých jazykových souvislostí je zřejmé, že v židovské kultuře kniha nejen uchovává paměť, ale neméně utváří identitu a je bez nadsázky součástí rytmu života. Provází jej jako symbol víry, vzdělanosti, duchovnosti. Neudiví, že škola se hebrejsky doslova řekne „dům knihy“.

„Kniha je vlastí židovského národa,“ napsal příznačně současný izraelský filozof Avi Sagi.