Záruba, to asi ne, říkala si ještě na univerzitě

Jak se psalo ve zdůvodnění, bylo to za výjimečné moderátorské schopnosti, kompetenci a vtip. Moderuje a připravuje pořad 168 hodin. Nora Fridrichová.

Nora, tehdy Nováková, se narodila v Pardubicích. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a lidská práva na Londýnské univerzitě. Teď je spokojenou maminkou dvou malých holčiček. Po krátké mateřské dovolené nastoupila znovu do práce.

Ještě jako Nováková jsi s rozhlasovým moderováním začínala v rockovém rádiu v Pardubicích. To prý tehdy bylo kultovní rádio. Co konkrétně jsi dělala?
Pokoušela jsem se tam o moderaci, ale tyto pokusy byly marné až trapné. Bylo mi šestnáct let, čemuž odpovídalo mnohé. To rádio se jmenovalo Panag. Tehdy v Pardubicích ožívala místní rocková scéna. Rádio zkrachovalo asi po půl roce, co jsem tam byla. Dostala jsem se tam tak, že jsem se přihlásila do konkurzu. Chtěla jsem se tam jenom podívat. Zajímaly mě prostory skutečného rádia a vyšlo to. Tehdy jsem k rádiu získala velkou lásku. Ta mi zůstala na mnoho let a v Pardubicích jsem potom pracovala chvilku v rádiu Life, poté jsem přešla do rádia Profil, což bylo poměrně velké rádio, které už dnes také neexistuje. Byl to velký koníček při škole a bavilo mě to.

Rodiče to asi ve tvém dospívání neměli s tebou úplně jednoduché. Někde jsi přiznala, že jsi byla dítko, které nebylo úplně zkrotné.
Byla jsem jako z divokých vajec. Řekla bych, že jsem byla poněkud rozjívenější dívka. Myslím, že moji rodiči trochu naráželi na jinou věc, že jsem byla trochu hubatá a diskutovala jsem s nimi dost dlouho.

Dá se to svádět ale i na tvou babičku, která byla maďarského původu, že?
Ano, babička s dědou měli dlouhé hádky, které končily gulášem vyhozeným do stropu. Dědeček odcházel naštvaný na pivo a babička uklízela guláš. Tloukla ho taky lžičkou do hlavy, on měl pleš.

Alena Zárybnická s Norou Fridrichovou a její dcerou Mariánkou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Je nějaká hranice, za kterou bys v rámci 168 hodin nikdy nešla?
Nechtěla bych ublížit žádnému člověku. Doufám, že jsem to neudělala, ale mohlo se to stát nevědomky. Tuhle věc, myslím, musí mít v patrnosti každý novinář. V této profesi vždycky pracujete vždy s určitým zjednodušením, protože máte nedostatek času. To riziko tam je pořád. Nerada bych se také dopustila čehokoliv nebo se podílela na čemkoliv, kdy budu posilovat šíření nenávisti vůči nějaké skupině, kdy budu posilovat předsudky, kterou jsou populistické.

Opustíme teď práci. Máš dvě dcery, tvým partnerem je sportovní komentátor Robert Záruba. Kdy sis poprvé Roberta všimla?
Asi v prvním ročníku na žurnalistice. Na naší nástěnce byl vyvěšen jeho předmět, protože on přednášel sportovní žurnalistiku. Tehdy jsem si řekla: „Záruba, to asi ne.“ Nedávno jsem se ho ptala, co by bylo, kdybych se zapsala. On tam ale mívá dost plno, je oblíbený kantor. Pak jsme následně vyhráli zlato v Naganu, tak to bylo Robertovo Nagano, takže tam jsem ho zaregistrovala podruhé. Pak už dlouho nic, až když jsem přišla do České televize.

Robert Záruba a Nora Fridrichová|foto:Archiv Hanky Švejnohové

Máš kapitánské zkoušky na loď. To byl koníček tvých rodičů, ale pořád tě to na vodu táhne.
Vodu mám ráda. Otec mě učil i na plachetnici, ale to mě nebavilo, takže jsem to v dětském věku nerozvíjela, ale vrátila jsem se k jachtingu v dospělosti. Dodnes umím jezdit na plachetnici, ale můj problém je, že mám fobii z hloubky, takže pro mě tenhle typ sportu úplně není.

Vrátím se ještě do tvého rodného města, do Pardubic. Jaké místo v Pardubicích máš ráda teď
Míst v Pardubicích mám ráda hodně. Je to cyklistické město, takže ho mám najeté na kole křížem krážem. Mám ale jedno místo, ke kterému mě váže silný citový vztah a to víc, že do něj nemohu. Chtěla bych to i popsat, protože je to pro mě důležité, musím si to dát za úkol pro tento rok. Jde o tenisové kurty Pod Vinicí, což je místo, kde správce dělali moje babička s dědou. Tam jsem strávila celé dětství. Kdo to místo zná, tak asi chápe. To je prostě vesnice uprostřed města poblíž Chrudimky. Tam jsem pobývala jako dítě velmi často. Dům a celý areál tam dodnes stojí a vypadá, jak vypadal tehdy. Já se tam potřebuji jít podívat, protože jsem se tam pak už nikdy nemohla vrátit. Toto mám za úkol a doufám, že mě tam současný pan nájemník pustí. Táta říkal, že půjde se mnou.