Fotograf Jan Šibík: Samet byl jenom jednou
Mám před sebou na čtyřech listech papíru velikosti A4 tisíc otázek. Chci se zeptat, co je pro mého hosta samet, jak důležitý je instinkt, kde můj dnešní host nebyl, kde by chtěl být. Mým hostem je fotograf Jan Šibík.
Když čtu na webu Jana Šibíka první větu, zní: „Podnikl na 250 reportážních cest do všech koutů světa. K tomu je třeba přičíst stovky reportáží, které pořídil v České republice. Dlouhou dobu pracoval jako vedoucí fotoodělení a obrazový redaktor v časopise Reflex. Uspořádal desítky workshopů reportážních fotografií jak v Česku, tak v zahraničí. A získal nespočet fotografických cen.“
První otázkou se ptám, co je pro vás samet?
Samet. To je to hezké, co jsem prožil, možná nejhezčí. To je to, co mě nastartovalo, protože samet je pro mě symbol revoluce. Mně vlastně revoluce ukázala směr, kterým chci ve fotce jít. Chci fotit události, chci být součástí těch událostí. Je tam zároveň v tom nějaká dramatičnost, strach, protože nevíte, co se vám stane.
A s odstupem mnoha let si čím dál tím víc uvědomuji, jak jsou fotky z revoluce důležité. Zároveň je to moje nejdůležitější kniha, kterou jsem si sám vydal. Vždycky, když je výročí 17. listopadu, tak si to připomínám a lidi si ji znovu objednávají. Sám pro sebe si říkám, jestli je vůbec šance zažít něco podobného, myslím emociálně, co jsme zažívali. Vzápětí si musím odpovídat, že ne, že to bylo jenom jednou.
Jaká je profesní deformace fotografa?
Dříve jsem fotografoval války a velmi dramatické věci, teď spíš to sociálno. Já bych vlastně uvítal, kdybych byl deformovaný tím, že se mě to nebude tak dotýkat, kdy se víc budu moct zaměřit na úhel záběru a kompozici a symboliku, ale mě se to dotýká pořád. Já se toho jaksi nedokážu zbavit, když ta situace je emociální.
Dříve jsem fotografoval války a velmi dramatické věci, teď spíš to sociálno.
Ten žánr, který fotografuju, ty reportáže, ty lidi, kteří přicházejí o své nejbližší, to jsou tak silné emoce, to je pořád dokola a vlastně se toho zbavit nedovedu. Takže příliš deformovaný nejsem, i když bych to uvítal pro samotnou fotku, pro výsledek, pro to, aby se mi podařila aspoň někdy udělat nějaká jedna fotografie symbolická, ve které je všechno, ke které už není potřeba žádná popiska a vystihuje prostě konkrétní událost.
Proč je důležité pro dobrou fotku dobré světlo?
Je to zcela zásadní. Když někdo fotografuje krajinu, tak je to alfa omega všeho, protože lidi znají místa, odkud jsou nejlepší pohledy, a vyhrává ten, který tam je v okamžiku, kdy zaprší, zasvítí do toho slunce a udělá to duhu. Dlouhou dobu jsem vlastně tohle podceňoval. Ale kdy je nejlepší světlo, to my velice dobře víme. To je brzy ráno a pozdě večer až do soumraku a vlastně ještě začátek té tmy, kdy je obloha ještě modrá.
Světlo fotce dokáže neuvěřitelně pomoct. Moje velká chyba byla, že jsem si dlouhou dobu myslel, že to je hlavně pro ty, kteří fotí krajinu. Pro jakýkoliv žánr fotografie je světlo zcela zásadní věc.
Byly to války, důležité okamžiky, katastrofy. Teď se přesouváte spíš k sociálním reportážím. Ale dívám se na váš web a vidím, že Jan Šibík fotografuje i svatby. Jaká je svatební fotografie od Jana Šibíka?
Reportážní, autentická. Chci zachytit atmosféru toho dne. Já vím, že tam je velká konkurence, takže fotografové vlastně berou cokoliv a přistupují na cokoliv. Já to mám jenom takový doplněk a mám sám podmínky. Jedna z těch hlavních podmínek je, že chci se svatebčany strávit celý den. Přijedu tam brzy ráno, když ještě nevěsta skoro vstává, když ještě není úplně jako princezna, zkrášluje se a já pořád fotím. Jsem tam vlastně až do večera. Pak mám podmínku, že se snažím fotky dělat reportážně. Chápu, že pro babičky musím udělat celkovou skupinku a skupinky, to nějak přetrpím. Pak řeknu: „Teď už jenom reportážně.“
Já mám výhodu, že si mě často objednávají jenom architekti, umělci, novináři a lidé, kteří ocení to, že je zachycená atmosféra toho dne. Oni vlastně takové fotky i chtějí. Mimochodem jedna z prvních svateb, kterou jsem nafotil, byla svatba Honzy Hřebejka. Na začátku to byli jen kamarádi. Pak se začali ozývat i lidi, které jsem neznal.
Poslední otázku klade umělá inteligence. Strávil jste život dokumentováním momentů, které většina z nás vlastně ani vidět nechce nebo na ně chce zapomenout. Kdybyste tu moc měl a mohl z historie lidstva nebo ze své paměti jedním stisknutím spouště vymazat jeden jediný snímek, aby se to, co je na něm, nikdy nestalo, který by to byl?
Jde to, že ten jeden jediný snímek podle mě neexistuje. My jsme mluvili o tom, že možná některý snímky z války ve Vietnamu tu válku zkrátily, ale že by byl jeden snímek, který by zlikvidoval tu situaci, nebo by ta situace nebyla. Já si dovedu představit, že teď silně cítím, řeknu to tak dost možná drze, že kdyby se třeba nenarodil Hitler a teď pan Putin, tak kdyby tyhle dva lidi se nenarodili, tak myslím si, že by nám bylo mnohem líp. Ten jeden snímek. Takový žádný neznám.
Je fotografie „zbraní“? Jaká byla jeho práce pro časopis Vlasta? Jak vznikla ikonická fotografie dívky ze svíčkou? Poslechněte si celý rozhovor se záznamu pořadu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
