Zákulisí volby nového italského prezidenta

Výběr nástupce respektovaného Carla Azeglia Ciampiho byl nejdůležitějším momentem italské politiky od nedávných parlamentních voleb. Ty, jak známo, skončily v podstatě patem a pouze komplikovaný volební zákon dal koalici levého středu možnost disponovat většinou mandátů v obou parlamentních komorách. V Senátu se však jedná o majoritu velice těsnou. Dalo se tedy předpokládat, že se oba soupeřící bloky pokusí shodnout na společném kandidátovi na prezidentskou funkci.

Lídr vítězné opozice Romano Prodi dal také záhy po volbách najevo, že má na hledání konsensu zájem. Chtěl tak zvolit zřetelně jiný postup, než v případě obsazení postů předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu. Nominace na tyto vysoké ústavní funkce zůstala čistě v kompetenci Prodiho koalice Jednota, která pravému středu ani nenabídla konzultace. Bylo to ostatně svým způsobem logické: premiér Silvio Berlusconi na ničem takovém neměl zájem. Doufal totiž, že v Senátu Prodi svou vůli neprosadí, čímž se projeví neschopnost Jednoty dohodnout se. Leč nestalo se tak a premiér musel přiznat porážku. Záhy po zvolení Franca Mariniho předsedou horní komory oznámil svou rezignaci.

Tento první průzkum bojem měla tedy italská politická scéna za sebou a na pořadu dne se ocitla volba hlavy státu. Všeobecně se očekávalo, že Berlusconi Prodiho nabídku akceptuje a nový prezident bude vybrán na základě široké politické shody. Tak by bylo navázáno na situaci před sedmi lety, kdy byl Ciampi zvolen drtivou většinou hlasů. Nakonec však Giorgio Napolitano dostal důvěru pouze od zástupců levého středu. Berlusconiho Dům svobod v prvním kole hlasoval pro svého kandidáta Gianniho Letu, v dalších kláních odevzdal prázdné hlasovací lístky. K očekávané široké politické shodě tedy nakonec nedošlo.

Bylo to způsobeno několika důvody. Berlusconi a Prodi se sice několik dní před prezidentskou volbou sešli, na konkrétních kandidátech se ale nedohodli. Designovaný předseda vlády měl v tomto směru ruce svázány příslušníky své vlastní koalice. Post předsedy Poslanecké sněmovny si pro sebe ultimativně vydobyl lídr Strany komunistické přeměny Fausto Bertinotti a šéf Senátu Marini zase náleží ke straně Margherita. Pro Levicové demokraty, zdaleka nejsilnější stranu Prodiho koalice, tedy rázem nebyla k dispozici žádná vysoká ústavní funkce - až na tu prezidentskou. Bylo proto v podstatě veřejným tajemstvím, že Jednota bude do pozice hlavy státu kandidovat Levicového demokrata.

To však rozhodně neznamená, že pouze tato vnitrokoaliční šachová partie znemožnila dohodu s pravým středem. V plné míře se totiž ukázalo, že se Silvio Berlusconi stal obětí vlastní předvolební kampaně. V ní líčil opozici jako spolek otevřených nebo zakuklených komunistů a na paškál si bral především Levicové demokraty, kteří se však se svou komunistickou minulostí dávno rozešli. Zdůrazňoval, že tyto lidi není možné připustit k vládnutí. Nezbylo mu tedy, než na tuto rétoriku navázat a vetovat šéfa Levicových demokratů Massima D´Alemu jako budoucího prezidenta. Prodi se podřídil, ale z kandidatury D´Alemova stranického kolegy Napolitana už neustoupil. Dotlačil tak svého rivala do schizofrenní situace: Dům svobod s Berlusconim na čele do nekonečna opakoval, že Napolitano je ctihodný muž, který by nepochybně byl dobrým prezidentem. Berlusconi však v rámci koalice přesto prosadil, že pravý střed pro Napolitana hlasovat nebude.

Nad touto taktikou zřejmě řada Italů kroutila hlavou. Stejný pocit měli dva Berlusconiho partneři, křesťanští demokraté a Národní aliance. Napolitana chtěli volit, v rámci zachování Domu svobod však nakonec i oni vhodili do urny bílé lístky. Na bojkotu Napolitana totiž trvala Liga severu, která v opačném případě otevřeně pohrozila rozbitím pravo-středové koalice. Je velmi nápadné, jak se Berlusconi v posledních týdnech této v mnoha směrech extrémní straně neustále přibližuje. Je však otázkou, jak dlouho budou k podobné solidaritě ochotní jeho umírněnější partneři.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .