Tomáš Enge: Formule 1 byla nejvyšší meta, ale nejvíc jsou pro mě moje děti

Tomáš Enge se narodil v Liberci, jako kluk skákal na lyžích, pak závodil na motorkách. V 15 letech absolvoval jezdeckou školu Jiřího Mičánka v Brně a tím začala kariéra jezdce.

Přezdívá se vám Pán českých milníků, tak který je ten nejdůležitější?

„V mé kariéře bylo milníků několik, ta nejvyšší meta byla Formule 1, ale můj největší životní milník je rodina a děti. To si uvědomuju každý den víc a víc a těch dětí se nám narodilo víc, než jsme si plánovali, ale je to to největší štěstí co může člověka potkat.“

Dejte mi tejden, abych to rozdejchal – tak jste komentoval okamžik, kdy jste vystoupil na mosteckém okruhu loni v říjnu z modré formule. Teď s trochu větším odstupem – co vás na tom celém nejvíc těší? Vy jste dokázal na mostecký okruh přivést spoustu diváků a hlavně vůz, ve kterém jste kdysi závodil.

„Já jsem před dvaceti lety závodil a ta kariéra se vyvíjela tím směrem, že jsem měl skončit ve Formuli 1. A teď když se na to dívám s odstupem času, tak já tenkrát ani neměl možnost si to tolik užít, protože jsem měl manažera, který ty věci zařizoval, a ta nabídka přišla velice rychle a jeden jezdec se ke konci sezóny zranil a tým hledal náhradníka na poslední tři závody a já musel okamžitě odjet. Čas byl jenom dva týdny mezi těmi dvěma závody, to znamená závod, po kterém se hledala náhrada a závod, ve kterém jsem startoval. A jak to rychle přišlo, tak to rychle odešlo, protože ty závody se jely po 14 dnech za sebou a byl to frkot a já si to neužil. Ale teď jsem si to už užil, protože se mi povedlo najít tu samou formuli, se kterou jsem závodil před dvaceti lety, a dokonce to auto bylo pojízdné. To znamená, že já zkontaktoval majitele a zeptal se, jestli na oslavu dvaceti let prvního českého jezdce ve Formuli 1 bych si mohl to auto půjčit.“

Tomáš Enge natáčí Zálety a Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Když jste si v Mostě sedal zpátky do Formule 1, co vám běželo hlavou, respektive co jste si říkal, že v tuhle výjimečnou chvíli nesmíte pokazit?

„Já když usedám do jakéhokoliv auta, tak si věřím, že s tím autem nic neudělám, sobě nic neudělám, že všechno proběhne bez problémů, pakliže se něco nestane s autem. Samozřejmě, může se něco stát s autem, byla velká zima, pneumatiky byly relativně tvrdé a staré, takže tam jsem se trošku obával toho, aby mi to neujelo a abych to nepokazil. Ale ta samotná jízda, když se na to soustředím a vím, na co si dávat pozor a s těmi zkušenostmi za ty roky už to vím, tak naštěstí to proběhlo úplně bez problémů a sám sobě jsem si věřil. Pokaždé se může něco stát, nikdy nevíte.“

Jaká je hodnota toho vozu, dá se to vyčíslit?

„Nevím, ptal jsem se majitele po skončení té akce, ale ještě mi nepřišla odpověď. Ale očekávám, že to bude v řádech milionů eur.“

Co je potřeba si uvědomit, když usedáte do kokpitu Formule 1?

„Primárně to není žádná balada, není to pohoda. V normálním autě jste jako v křesle, ale v závodním autě když je ta sedačka správně udělaná na jezdce, tak je tvrdá. Auto nemá posilovač řízení, je těžké šlápnout na brzdu, musíte být opatrní, přesní. Je to tvrdý sport, není to sport v peřinkách, a čím rychleji se jezdí, tím je to tvrdší. Na druhou stranu ten adrenalin, to přetížení a ta blaženost když se vám daří zvládat krizové situace, když přeženete nájezd do zatáčky a ještě to pořád vybojujete, aniž byste vyjeli mimo trať, tak to je pak neskutečný pocit a pro to to člověk dělá.“