Skandál guvernéra italské ústřední banky

Ale ani na vnitropolitické scéně nezavládla tradiční a všemi očekávaná siesta.

Jistou dobu se bouřlivě diskutovalo o tom, jestli by středopravicové strany neměly ve volbách veřejnosti nabídnout nového lídra. Hlavní politickou událostí současných dní je však bezesporu skandál, který se rozvinul kolem guvernéra Italské banky Antonia Fazia. Fazio čelí důvodnému podezření z toho, že centrální banka pod jeho vedením brání zahraničním subjektům získávat banky v Itálii. Nedobrý stín na Fazia vrhlo zveřejnění jeho telefonních hovorů s Gianpierem Fioranim, generálním ředitelem Banca Popolare Italiana. Tento finanční dům, zkráceně nazývaný Pop Italiana, byl jedním ze dvou zájemců o koupi banky Antonveneta. Jeho konkurentem byla nizozemská bankovní skupina ABN Amro. Odposlech telefonátů mezi Faziem a Fioranim odhalil znepokojivou skutečnost: Oba muži spolu hovořili jako důvěrní přátelé a guvernér Fioranimu úspěch Pop Ita-liany v podstatě slíbil. Faziovo vystupování bylo na hony vzdálené roli ne-stranného arbitra, který má obě nabídky posoudit a nakonec vybrat tu výhodnější.

Celá věc okamžitě přerostla v politický skandál. Opozice Fazia vyzvala, aby své výroky buď vysvětlil nebo odstoupil. Její snahy byly podpořeny i tím, že milánský soud zakázal Fioranimu a některým jeho spolupracovníkům na dva měsíce výkon funkce. Ta vlastnická práva k akciím Antonvenety, která drží Pop Italiana a její spojenci, byla zmražena.

Faziův případ se dostal i na program schůze italské vlády, která ale rozhodnutí odložila až na dobu po letní přestávce. To ovšem překvapilo málokoho, neboť Fazio má mezi ministry vlivné příznivce. Patří k nim především zástupci Ligy severu. Tato strana má totiž k Pop Italianě nadstandardní vztahy, které by se zřejmě jen obtížně vměstnaly do mantinelů politické ko-rektnosti. Vláda tedy svým rozhodnutím vsadila na to, že případ během letních dovolených vyšumí do ztracena a nakonec nebude třeba přijmout žádné řešení.

To by přitom bylo rozhodně na místě. Nejde jen o to, že zkompromitovaný Fazio by měl ze své funkce odstoupit. Anomálií je také dnešní stav, kdy je guvernér centrální banky jmenován na doživotí, což zřejmě nemá ve vyspělých zemích obdoby. Aféra však především škodí mezinárodní reputaci země. List The Economist oprávněně konstatuje, že Itálie pomalu ale jistě přestává být bezpečnou zemí pro investování kapitálu, která se nijak nepoučila z gigantického krachu skupiny Parla-malat, k němuž došlo v roce 2003. Nebyl přijat jediný zákon, který by měl podobné situace řešit či jim předcházet. Renomovaná agentura Standard & Poor´s okamžitě reagovala: snížila Itálii rating, a to přesto, že země se zřejmě už pomalu dostává z těžkých hospodářských obtíží. Důvěryhodnost ale naopak ztrácí.

Bez většího přehánění můžeme konstatovat, že to není nijak překvapivé. Může se zlepšovat podnikatelské prostředí a důvěryhodnost v zemi, jejíž premiér se za poslední roky stal synonymem pro střet zájmů a všemožné manévrování v zákoutích právních předpisů? Jen profesionální optimista by mohl věřit, že Berlusconiho vláda by v tomto směru mohla vykonat něco pozitivního.

Naděje by bylo možné vkládat do opozice, která se příští rok zřejmě ujme moci. Zatím ale není příliš jasné, co od této změny očekávat. Opoziční blok se stará především o primární volby, v nichž v říjnu vybere svého lídra. Romano Prodi, takřka jistý vítěz tohoto klání, otevřeně prohlašuje, že konkrétní program bude opozice formulovat teprve poté. Aby ale nebylo pozdě. Komentátor Francesco Giavazzi to oprávněně nazývá luxusem, který si není možné dovolit.

Kolik skandálů bude Itálie ještě muset prožít, aby to politiky podnítilo k tolik potřebným změnám a reformám?