Se zbraní jsem se mazlit nechodil, směje se biatlonista Michal Šlesingr

Michal Šlesingr se narodil v Ústí nad Orlicí, vystudoval stavební průmyslovku, rozumí IT a jako technický typ se brzy nadchnul pro počítače. Už na juniorských mistrovstvích světa získal sedm medailí. Kariéru před dvěma lety ukončil coby čtyřnásobný účastník olympijských her, se třemi medailemi s mistrovství světa a 16 umístěnými mezi prvními třemi na závodech Světového poháru.

Kdy jste pochopil, že máte na to vítězit?

„Myslím si, že to bylo juniorské mistrovství v Ridnaun, kde jsem sbíral cenné kovy, eventuálně i letní juniorské mistrovství v Polsku. To byly první vlaštovky. My jsme si mysleli, kdovíkde nejsme, ale jak člověk stárne, tak se na to začne koukat tak, že to byly opravdu jenom takové dětské závody.“

Postupně jsme lidem biatlon natlačili do hlav.

Když jste s biatlonem začínal, ptali se Vás lidé, co je to za sport? Troufám si říct, že dnes nejčastější otázka, kterou dostáváte, je, proč se nedaří, jako před deseti lety. Pletu se?

„Možná se pletete v tom, kterou otázku nejčastěji dostávám. Nepletete se v tom, že se mě dřív ptali, co to je. Jestli to je ten běh a plavání. Když jsem byl v juniorských letech, tak to, že jsem byl mistr světa, vůbec nikoho nezajímalo. Když se začaly dít nějaké úspěchy v seniorské kategorii, tak ten sport ještě neměl vyšlapanou cestičku. Bylo to hodně o tom, že spousta lidí nevědělo. Postupně jsme jim to do těch hlav natlačili. Byla tam silná generace, dobrá parta. Velmi dobře jsme fungovali, přineslo to nějaké výsledky. V dnešní době nejčastější otázka spíš je, ne proč se dneska nedaří tolik. Ono se daří. Myslím si, že se konkurence v biatlonu postupem času mění, světová špička je podstatně širší, takže prosadit se v ní je opravdu těžké. Ta nejčastější otázka spíš je, jestli tam máme nějaké nástupce, jestli tam jsou mladí.“

Když jsem v Záletech mluvila s Michalem Krčmářem, úplně se dojímal, když mluvil o své zbrani a jak o ni pečuje. Máte to taky tak?

„Já už zbraň nemám, takže už nemám o koho pečovat. Faktem je, že nějakou péči ta zbraň potřebuje, aby nám to dobře sloužilo, abych se na ni mohl spolehnout, tak nějakou péči dostat musí. Myslím si, že jsem asi nepatřil ty, kteří by to s tím úplně přeháněli. Udělal jsem, co je nutné, aby to fungovalo, ale že bych se s ní chodil mazlit, tak to ne.“

Já jsem si myslela, že zásadní před střelbou je kromě soustředění a koncentrace i zklidnit tep, dostat se na nějakou klidnější tepovou frekvenci, aby se střelec tolik „netřásl“ před tou střelbou. Je to moje naivní představa?

„Myslím si, že je, protože biatlon je tak rychlý a dynamický sport, kde nemůžete ztrácet čas tím, že se budete někde vydýchávat. Když vidíme ty položky, které probíhají v řádu 20 vteřin, máme střelce, kteří dokáží stojku střílet pod 20 vteřin, což je velice rychlá položka, ty ležky jsou také do 25 vteřin u slušných střelců, tak ta střelba probíhá velice rychle. U střelby víc než to, aby se člověk nějak extrémně zklidnil, je důležité naučit se koordinaci dýchání, spouštění a najetí na terč. Ten výstřel probíhá při výdechu. (…) Tělo jede v závodě často na kyslíkový dluh, takže jakékoliv zpomalování dechu není úplně dobré. Když bych tam vyčkal delší dobu, tak se rozklepu na zbytek té položky. (…) Nelze zatajit dech.

Já jsem z Vás vždy cítila, když jste o dopingu mluvil, vnitřní zlobu, rozhořčení. Je to pořád stejně silné, nebo jste otupěl tím, že se Vás to teď tolik netýká?

„Těžko říci, jestli jsem otupěl, protože pořád si dovedu představit pocity závodníků, kteří jsou na startovní čáře a mají na někoho podezření nebo mají pocit, že to není úplně férové prostředí. Každý případ, který se někde vyvrbí, mě naštve. Je to věc, která do toho sportu nepatří, neměla by tam být. Jsou tady různé důvody, proč by ten doping ve sportu být neměl. Zejména kdybychom ho povolili, jak si někteří snaží lhát do karet, že by to mělo být povolený a ať si každý dělá, co chce, tak se nechceme koukat na sport, kde nám budou sportovci kolabovat nebo budou mít doživotní následky.“

Minule byl hostem pětinásobný vítěz Jizerské padesátky Jiří Beran a zajímá ho, kdy na vás přišel ten okamžik, že jste si řekl, že je potřeba skončit?

Michal Šlesingr při natáčení s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

„Já jsem ten konec v podstatě trochu odkládal, protože jsem měl schopnost v nejméně vhodnou chvíli onemocnět, tak to se mi dělo i v konci té kariéry, kdy jsem měl mizernou sezónu ovlivněnou těmito věcmi. Byť už jsem chtěl skončit, tak jsem si řekl, že to byla tak mizerná sezóna, že ještě nemůže, že nechci skončit v takovém hrozném nastavení, chtěl jsem se rozloučit nějak důstojně (smích). Takže se mi to protahovalo. Faktem je, že člověk ve vrcholovém sportu roky nezastaví a regenerace těla probíhá pomaleji. Najednou přijdou okamžiky, že si uvědomíte, že tu mladou generaci, která zregeneruje podstatě rychleji a je dravější, nedokážete dohonit zkušenostmi. Dalším faktorem byla rodina, která trpěla tím, že je člověk pořád odjetý. Takže tyto dva faktory k tomu vedly.“

Jak vznikla jeho přezdívka, proč začal s biatlonem a jak se dýchá při střelbě? Který rok se zapsal do jeho podvědomí jako nejlepší a co ho v jeho biatlonové kariéře trápilo nejvíce? Poslechněte si celé Zálety Aleny Zárybnické.