Kdy trvat na odpovědi, a kdy už je to překřikování? Vážíme na miskách vah, říká Kroužková

Začínala jako píšící novinářka, pracovala v Českém rozhlase i na Frekvenci 1 a působila jako redaktorka na Primě. Největší část svého novinářského života ale strávila v České televizi. Dnes vysílá na zpravodajské ČT24, moderuje Studia ČT24 a pořad Interview. V médiích je třicet let.

Barbora Kroužková vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jako novinářka začala pracovat hned po maturitě a studijní pobyty absolvovala v Paříži a v Sydney.

Když jsi teď vstupovala do studia Českého rozhlasu, jistě to bylo lehčí nohou, než když jsi sem šla před třiceti lety. Jaký byl ten dojem a emoce?

„Obrovská emoce. Každý rozhlasák řekne, že rozhlas je výjimečná instituce v tom, že tě pohltí. V televizi si za sebe, v televizi jsi víc exhibicionista, dáváš si víc pozor. V rozhlase je to, troufnu si říct, naopak. Studio tě pohltí, limituje, kontroluje. Studio a rozhlas, to jsou strašně přísné záležitosti. Tam se ukáže, kdo jsi.“

Na úvod probereme pár střípků z tvého života. Šest let jsi dělala karate, cvičila jsi jógu. Co tě rozhýbe teď? A je pro tebe pohyb důležitý?

„Určitě ano, ale mám ho málo. Nestíhám sportovat, ale snažím se chodit běhat, hodně cvičit jógu, na karate už se jenom dívám.“

Zpívala jsi také v Bambini di Praga, co tě teď rozezpívá?

„Harry Styles. Ale opravdu, to je na první dobrou. Mám téměř šestnáctiletou dceru a snažím se ne s ní držet krok, ale rozšiřovat si obzory. Samozřejmě mě rozezpívají věci, které mám pod kůží, těším se na koncert The Cure, byla jsem naposledy na Rolling Stones, když tu byli. Jsem moc ráda, protože ta kapela už není kompletní. Jsem člověk, který strávil mládí v rockových klubech a na druhou stranu musím říct, že odmítat, co poslouchají mladí, se nevyplácí.“

Moderátorka Barbora Kroužková

Ze svého tříměsíčního pobytu v Mexiku jsem se doteď nevzpamatovala, uvedla jsi v rozhovoru v roce 2000. Teď už jsi vzpamatovaná?

„Stabilizovaná. Protože tam nešlo ani o to, že to je Latinská Amerika, tam šlo o hloubku přátelství, které mě tam dovedlo. Když jsem studovala v Paříži, tak jsem se skamarádila s Mexičankou a my jsme k sobě přirostly. Pak se po studiích vrátila do Mexika, já do Prahy a strašně jsem se za ní chtěla podívat. Podařilo se to, byla jsem tam tři měsíce a takových přátelství jsem tam zažila strašně moc. Kruté bylo to, že to je tak daleko, že už jsem ty lidi nikdy neviděla. Ale mentalita, otevřenost lidí, i těch chudých, ta mě vážně ohromila. Každý druhý, koho jsem potkala, měl srdce na povrchu, bylo vidět a cítit.“

Je nějaký moment, kdy sis ve zpravodajství říkala, že už jsi za hranou toho, že se ptáš pořád dokola a nedostáváš odpověď?

„Tohle je hrozně těžká hranice a díky tomu, že pracujeme v týmu, tak editor, který je v režii, se snaží v tomto pomoci. Jestli se rozhodujeme následovně – je to už příliš překřikování, nebo je to klíčová věc a kdybych se do konce pořadu měla na toto ptát, tak ten host musí odpovědět? Samozřejmě, trochu přeháním, počet opakování otázky je limitovaný, to je jasné. Ale problém, který lidé nejvíc vnímají, je ten, že mají pocit, že skáčeš lidem do řeči. Že se s nimi překřikuješ a pak je z toho taková bramboračka. Ale vážíš na miskách vah, co je pro ten pořad důležité.“

Připomeň mi, které momenty pro tebe byly na place, mimo prostory studia, těžké?

„Povodně mě minuly, to jsem byla v Austrálii. Já jsem se na to dívala v Sydney na televizi. V současné době jsem byla třeba v Hřensku, bylo to v den, kdy se vedení zpravodajství rozhodlo, že se začne moderovat přímo z Hřenska. Mě tohle hodně baví, myslím, že novinář musí umět komplexně úplně všechno.“

Jak těžké je v takovém okamžiku udržet emoce na uzdě?

„Tohle je hrozně těžká věc. Spíš než Hřensko je těžká třeba Ukrajina. Měla jsem velmi často slzy na krajíčku. Nebo rozpad Jugoslávie a válka na Balkáně, tam jsem to zlo pocítila pod kůží, když ta válka skončila a pomalu se otevíralo Chorvatsko, tak Český rozhlas ve spolupráci s jednou cestovní kanceláří začal vysílat pro české turisty. A já jsem tenkrát na tu první štaci jela s Martinem Dorazínem, což je výborný novinář. Jeli jsme do Záhřebu přes srbskou krajinu a v jednu chvíli jsme zastavili, protože Martin vystoupil a chtěl se podívat na vybydlené domy a řekl mi, ať zůstanu v autě a nechodím mimo silnici, že to je zaminováno. Já si pamatuju, že jsem vylezla z auta a pocítila jsem čiré zlo. Proto říkám, že mě ta Ukrajina strašně moc vykolejila, protože už tenkrát to, co se dělo na Balkáně, bylo memento, kdy jsme si znovu říkali: čtěte knížky, nástupy totalit, o nenávisti, o nacionalismu, bořte to a vraťte se k lidství a nestalo se to. To vážně poznáš zlo, které doutná z ruin těch domů.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...