Na Loutkářské pouti v Dolánkách si děti mohly vyrobit vlastní hračku

Právě zní pohádka o Černé a Bílé Fróně v podání souboru Maminy Jaroměř. Malý a povídavý Cyril ze Bzí má loutky rád. „Loutky se mi líbí. Doma mám princeznu, rytíře a jednoho krále,“ vypočítává.

Přímo na pouti si může vyrobit další loutku. Cyril s bráškou Pepou to zkusili spolu s Bětuškou a Štěpánem, kterým pomáhala maminka. Děti vyráběly i dřevěné hračky, například letadélka nebo lodě. A s kladívkem pracovaly bravurně.

Lidé obdivovali a také kupovali nádherně barevné loutky a panenky Edity Vaňkové vyráběné z ovčího rouna.

„Začínala jsem jako asi všichni s plstěnými kuličkami. Pomocí plstící jehly, která má speciální zářezy, jen se píchá do rouna, dokud to nezhoustne a není kompaktní,“ vysvětluje svůj postup.

Řezbář Josef Mrňák měl obrovský výběr šperků vyřezávaných z ušlechtilých dřev. „Jako je třeba guajak lékařský, který roste na celém světě už jen v Brazílii. Z oleje, který je v tom dřevě, se těží tři nejdůležitější léky pro život. A tenhle špalíček, který tady je, má kolem 500 let,“ ukazuje.

I v době tabletů a chytrých mobilů děti s chutí soutěžily v hodu na hubu dřevěné ježibaby,točily kolo štěstí a užívaly si dalších pouťových atrakcí.Některé jsou více než sto let staré, jiné vymyšlené.

„Hod do huby a kolo štěstí jsou opravdu staré akce, které ovšem někdy v závěru 19. století zanikly. Nechali jsme se inspirovat tou historií,“ říká ředitelka Muzea Českého ráje Vladimíra Jakouběová a dodává:

„Samozřejmě hod na kozu je naše věc, kterou jsme si odvodili od pověsti spojené s Kozákovem. Když chtěl sedlák hodit po koze kámen, vždy to byl drahokam. Lov ryb na poutích také fungoval. Všechny atrakce vyrobil náš konzervátor a u dětí to má ohlas.“