Lyžování je jedním z nejkomplikovanějších sportů, říká sjezdařská legenda Bohumír Zeman

Bohumír Zeman se narodil ve Vrchlabí. Třikrát byl akademickým mistrem světa, vyhrál tři závody Evropského poháru. První body do Světového poháru získal v roce 1976 sedmým místem v Kandaharu. Největším úspěchem je bezpochyby už zmiňovaná kombinace v Kitzbühlu, kterou vyhrál. Kariéru ukončil v roce 1982, bylo mu 25 let.

Kdybyste si mohl zopakovat jeden moment vaší lyžařské kariéry, který byste prožil ještě jednou. Byl by to Kitzbühl? Bylo Vám 24 let.

Určitě. Je to takový můj vrchol nejen v prožitku, ale i během závodní kariéry se mi to líbilo nejvíce. Bral jsem to, jak to přišlo, protože v tom lyžařském kolotoči je to jeden ze závodů, skončí jeden a přejíždí se jinam.

Je nějaké konkrétní místo, kam chodíte, když si chcete opravdu odpočinout?

Já musím říct, že mám elektrokolo, s tím se dostavám do míst, kam jsem se nikdy nedostal, ty objevuji, to je největší nádhera.

Cenné trofeje lyžaře Bohumíra Zemana|foto:Alena Zárybnická, Český rozhlas

Co všechno musí klapnout, aby závod vyšel, aby z toho byla medaile, dobré umístění nebo alespoň dobrá jízda?

Řekl bych, že lyžování je jeden z nejkomplikovanějších sportů, protože těch faktorů, které to ovlivňují, je hrozná spousta, od materiálu přes kondičku, psychiku, techniku. Musí se to všechno potkat v ten jeden moment, ve správnou minutu. Pak je teprve možné, aby z toho byl dobrý výsledek.

Vraťme se do Svatého Mořice na vaše první mistrovství světa. Pamatujete si, co jste prožíval ten konkrétní den před startem?

Den před startem si tak nepamatuji, ale den toho závodu zase jo, to mám docela představu o tom, jak vypadal ten kopec a všechno okolo. Za prvé jsem si zapomněl číslo (smích) a pak ta trať byla hrozně rozbitá, tam se to nepovedlo úplně dobře připravit. Lidi zezadu startovací listiny neměli šanci se dostat někam dopředu. Já tam byl mladý a byl jsem spokojený s tím, že jsem se tam víceméně dostal.

Poslouchala jsem Vás v rozhovoru pro Paměť národa a tam jste mluvil o tom, jak jste ukončil kariéru. Byla to doba, kdy vás inženýr Horák tlačil do sjezdu, zatímco vy jste chtěl trénovat spíš jiné disciplíny?

Tyhle lidi nás tlačili i do jiných věcí samozřejmě. My jsme měli kromě těch soupeřů na kopci ještě soupeře tady v těchto lidech, kteří nám měli pomáhat a kteří nám tu situaci ztěžovali.

Bohumír Zeman a Alena Zárybnická při natáčení Záletů|foto:Alena Zárybnická, Český rozhlas

Vy jste pak zjistil, že on taky nezahrál férově. A možná i to bylo důvodem, proč jste kariéru ukončil tak brzy, pomine-li zranění?

Mě z reprezentace vyhodili v roce 1983, když jsem byl 13. ve slalomu na posledním závodě. Tím má mezinárodní kariéra skončila a nemohl jsem se už nikdy nikam ven dostat.

Vy jste byl pak nějakou dobu i u horské služby.

V 80. letech byla ta náplň trošku menší. Člověk měl čas i na takovou práci. Hrozně rád na to vzpomínám, to bylo takové zdravé jádro na vesnici. To jsou chlapi, se kterými se dalo popovídat ještě docela normálně.

„Každý ze sjezdařů je osobnost. Je to dané tím, že nese odpovědnost za rizika, která podstupuje, přestože je to nádherný sport, je to riziko šílené.“ To jsou vaše slova. Kdy jste se nejvíc na hraně cítil?

Pro mě to bylo zase v tom Kitzbühlu, protože to je opravdu těžká sjezdovka. Tam je to na hraně a občas za hranou. Tam k tomu, aby se něco přihodilo, je hrozně blízko.

Minule byl hostem Vladimír Kořen a má na vás otázku: „Zda se Špindlerův Mlýn vyvíjí tak, jak jste si jako starosta předsevzal, jak jste ho viděl do budoucna, jestli je to ta obec, která je nasměrovaná správným směrem?“

Vyvíjí se tak, jak jsem si představoval, ale ne tak, jak jsem si předsevzal. Řekl bych, že se tam vytrácí sounáležitost, že lidé, kteří se tam pohybují, tam sice bydlí, ale to bydlení mají jako investice, ne jako sounáležitost.

Jak se daří dceři Andree, která závodila nejen v alpských disciplínách a byla také hostem v Záletech? A přijal nabídku na trénování v Lichtenštejnsku bez váhání? Poslechněte si celé Zálety.