Liberecký zámek se po letech na jeden den otevřel veřejnosti

„V devět hodin už máme plno, prosím všechny, kteří mají vstupenky na devátou, aby se soustředili v levé části zámku,“ ukazuje jedna z magistrátních úřednic cestu k unikátní kapli.

Ve frontě trpělivě čekali lidé všech generací, většinou Liberečané. Zámek uprostřed města je totiž jejich srdeční záležitost.

„Normálně bychom spali do devíti, vstali jsme v sedm. Dlouho jsme tady nebyli a chtěli jsme vědět, v jakém to je stavu. Ještě za časů Skloexportu, kdy tady byla výstava nebo vzorkovna skla, to tady bylo krásné,“ konstatuje za celou rodinu Tomáš Fanta.

Připomněl, že od 70. let patřil zámek exportnímu sklářskému podniku Skloexport, který před lety zkrachoval. Paní Jana Zakouřilová v něm dokonce pracovala. „Zámeček byl takové moje druhé bydliště a pracoviště, protože tady se uzavíraly smlouvy a tady se dělaly velké kšefty,“ vzpomíná a pokračuje:

„Tady to bylo úžasné, každý, kdo sem přišel, padal do mdlob. Za prvé krásou a za druhé tím sklem. Tady se o to staraly spousty lidí, mylo se to, leštilo, protože sem chodili za dob hluboké totality cizinci. To byla jedna z největších atrakcí Liberce, jenže normální návštěvníci sem přístup neměli,“ připomíná žena, která by si přála, aby zámek koupilo město.

Teď ho má ale nizozemská společnost, která pro něj hledá uplatnění. „Je ho škoda,“ lituje klasicistní zámek, který je téměř bez mobiliáře, jeden z návštěvníků. „Bylo tady sklo, proč by tu nemohlo být dál?“ ptá se.

Lákadlem je kaple

Návštěvníci míří do historické kaple. Ta má původní oltář, oratoř, kazatelnu a varhanní kruchtu. „Je to tady všechno zdobené, pozlacené, jsou tam erby, znaky,“ popisuje kapli svému nevidomému kamarádovi Jirkovi sympatický mladík.

Jirka si pamatuje zámek zvenku v době, kdy ještě viděl. Teď je poprvé uvnitř, ale atmosféry si užívá dokonale. „Přesně tak, doufám, že mi to dobře popíšou,“ říká. Průvodkyně Barbora Celerňová dělá všem radost, její znalosti jsou dokonalé.

„Co se týče této krásné kaple, víme, že byla dokončena v roce 1606, nechala ji postavit Kateřina z Redernu a vlastně přes přestavby v19. a20. století se v ní zachoval pozdně renesanční interiér,“ ukazuje.

Alice Sjöström odcházela z kaple nadšená. „Je to fantastické, já jsem tady nikdy nebyla, ani jako dítě, žila jsem 33 let mimo republik. Takže jsem jako houba, která chce nasát zdejší kulturou. Akorát mě mrzí, že není přístup do dalších prostor,“ dodává paní Alice.