Kterak učiniti, aby člověk dělal dobré, i když se nikdo nedívá? 350 let od smrti J. A. Komenského
Letos v listopadu si připomínáme 350. výročí smrti, teologa, filozofa, pedagoga, posledního biskupa Jednoty bratrské a jednoho z největších myslitelů českého národa – Jana Amose Komenského.
Šlo o renesančního člověka, který překonal mnoho životních těžkostí. Potvrzují to i slova předního českého komeniologa Jana Hábla.
„Víme o něm, že se narodil do rodiny členů Jednoty bratrské. A přestože šlo o obyčejnou rodinu, tak se každý večer z Šestidílky, na to Komenský vzpomíná jako na krásnou věc. Začal chodit do bratrské školy, jak bylo tehdy zvykem, a ve svých 12 letech zažil první morovou epidemii, při které přišel o oba rodiče i několik sourozenců. Několik let pak musel pracovat – nemohl tedy chodit do školy. Pak si ho všiml jistý biskup Jednoty bratrské s tím, že je to bystrý hoch a že je škoda, že do školy nechodí. Proto ho v podstatě adoptoval – vzal ho do své rodiny a umožnil mu další vzdělávání. Komenský na to vzpomíná jako na úžasný okamžik s tím, že teprve tehdy, kdy mu nebylo dovoleno chodit do školy, si uvědomil, jaká je to vzácnost,“ přibližuje Komenského dětství Hábl.
Mor, válka, požáry
Studium na univerzitě v německém Herburnu nadějnému studentovi Komenskému zaplatil moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína. Po návratu na Moravu Jan Amos pracoval jako učitel a kazatel, oženil se a měl děti.
Idylický život utnulo stavovské povstání a následně 30letá válka. Život se s Učitelem národů ani nadále příliš nemazlil.
„Těch zlomů v životě Komenského bylo několik – ten první asi tehdy, když přišel o rodiče, další velká rána byla kolem té Bílé hory, protože kromě toho, že musel posléze opustit nadobro zemi, tak ještě předtím přišel o manželku, dítě, a dokonce i o druhé dítě, které nikdy neviděl, protože se musel schovávat. Přišel o svůj dům ve Fulneku, o svou knihovnu, i o svou sborovou komunitu,“ vypočítává Hábl.
Právě tehdy, kolem Bílé hory, se podle Hábla z veselého a radostného Komenského, píšícího velké encyklopedie a žasnoucího nad krásou světa, stává ten starý, moudrý muž, který sice stále svět ještě vnímá jako bohem stvořené divadlo veškerenstva věcí, ale také už i jako nebezpečný a bolavý labyrint.
Komenský musel odejít do Polska. „Největším zlomem tam je Lešno – když přišel ten požár, a on tam přišel o všechno, o téměř veškeré své dílo. Některé věci tak byly úplně ztraceny, jako například ten veliký slovník, Pokladnice jazyka českého, i další slovníky, mu prostě shořely a byly nenávratně ztraceny,“ shrnul Hábl.
Jeho učebnice byla světově známé. Používali je i jezuité
Komenský mezi tím pobýval ve Švédsku nebo v Uhrách, kam si ho pozvali, aby reformoval tamní školství. V oblasti pedagogiky byl mimořádně úspěšný. Jeho učebnice, Brána jazyků otevřená, se používala v celé Evropě.
„Ta kniha byla tak převratná, že se překládala do všech možných jazyků světa – dokonce i do některých exotických východních jazyků. Například švédská královna Kristina, když se s Komenským poprvé setkala, mu předvedla, jak umí latinsky právě díky jeho učebnici. Dokonce i jezuité, kteří ho jinak moc nemuseli, používali jeho Bránu a Didaktiku,“ konstatoval Hábl.
Do Komenského života zasáhly i události řekněme nadpřirozené nebo mystické. Setkal se s několika proroky. Podle komeniologa Jana Hábla o jejich slovech pochyboval, nicméně je zapsal.
Jednou z takových prorokyň byla Kristina Poniatowská. „Předpovídala pád Habsburků nebo to, že Valdštejn bude zavražděn, a i další věci. Některé z nich se skutečně staly. Komenský o ní pochyboval, stejně jako o dalších prorocích. Oni ale často říkali věci, které by si on sám přál, aby se staly. Možná, že když s nimi promlouval, vložil do jejich prosté mysli myšlenky, které pak oni přeříkali v jiném žánru. Znělo to tak fantasticky a nadějně, že tomu mnozí uvěřili – včetně Komenského,“ dodává komeniolog.
Český pedagog a filozof musel uprchnut také z polského Lešna. Na posledních 14 let svého života našel azyl v holandském Amsterdamu. Seznámil se tam třeba s malířem Rembrandtem, který ho pravděpodobně na jednom ze svých obrazů zvěčnil.
V Holandsku pokračoval ve svém rozsáhlém díle. „Asi nejdůležitějším spisem je Obecná porada o nápravě věcí lidských – na tom se shodují komeniologové celého světa. Je to dílo, na kterém pracoval většinu svého dospělého odborného života. Bohužel není tak čtené, jako jeho ostatní knihy, neboť jde o dílo velmi rozsáhlé – má zhruba 2 000 stran. Jedinečné je tím, že se jedná o ucelený pohled na svět ze všech možných úhlů, které člověka napadnou – dočtete se tam, jak napravit politiku, náboženství, co je špatně s člověkem obecně, co by se dalo udělat s tímto světem, aby to tu bylo víc k žití,“ popisuje Hábl.
Didaktické zásady Jana Amose Komenského jsou stále současné a platné
Jana Amose Komenského známe hlavně jako pedagoga. Jeho didaktické zásady shrnul děkan Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem profesor Jiří Škoda.
„Těch didaktických zásad, které Komenský formuloval, je několik. Jsou zdánlivě jednoduché – tou první, asi nejdůležitější, je zásada názornosti, která směřuje k přímé zkušenosti žáka, který má k dispozici pomůcky, reálné objekty, a podobně. Druhá je zásada systematičnosti a soustavnosti, která vede k navazování učiva na sebe. Vidíme, že i dnes je problém tuto zásadu uplatňovat – například v dějepise, kdy se žáci dvakrát či třikrát učí vývoj pravěkého člověka, ale k moderním dějinám se vůbec nedostanou: Další je zásada aktivnosti, tedy ono trochu omšelé ‚Škola hrou' a zásada trvalosti, tedy, že je potřeba učivo soustavně opakovat. Na konec jsem si nechal zásadu, která teď v našem školství velmi výrazně rezonuje, a tou je zásada přiměřenosti. Ta přiměřenost může být jednak podle věku, ale především podle individuálních charakteristik jedince. Komenský zde dochází k myšlenkám, že žádné dítě by nemělo být vyloučeno z výchovy,“ vysvětluje Škoda.
Násilí není nikdy dobrým řešením
Komenskému se podle Jana Hábla podařilo nejdůležitější pedagogické zásady shrnout do jedné věty.
„Zní to vlastně jako otázka, kterou si on klade, a to ‚Kterak učiniti, aby člověk znal dobré, chtěl dobré a činil dobré, a to, i když se nikdo nedívá?' Když si to poslechnete pedagogickým uchem, tak tam slyšíte ‚znát' – to je ta kognitivní složka, ‚chtít' – to je volní složka a ‚činit' – to je konativní složka výchovy a vzdělávání. On tam má navíc ten dodatek, aby člověk konal dobré – to je morální dimenze výchovy. A nakonec řekne, aby tak konal, i když se nikdo nedívá – a to je právě ta jeho duchovní složka, kterou my ve školách už vůbec nerozvíjíme, ale on ji tam měl,“ shrnuje Hábl.
Inspirací pro současnou společnost by mohly být i další Komenského myšlenky. „Říká třeba, že co se člověka týče, nesmí se žádný problém řešit násilím – v jeho době bylo přitom docela běžné, že se válčilo, lidé byli nuceni násilím změnit víru a děti ve školách byly nuceny ke studiu. Komenský byl principiálním odpůrcem jakéhokoliv násilí a zastáncem harmonie, poklidnosti a laskavosti při řešení naprosto všeho,“ uzavírá Hábl.
Související
-
Před odchodem do exilu pobýval Komenský v Horní Branné. Po jeho stopách jsme se vydali s historikem
15. listopadu roku 1670 zemřel v Amsterdamu český myslitel, filosof a spisovatel Jan Amos Komenský. Vydali jsme se na místa, odkud Komenský navždy odešel z Čech.
-
Komenský vzkazuje: Jediné naše srdce zná správnou cestu složitým labyrintem světa. Nechme ho kráčet
Říkankami procvičoval Jan Amos Komenský dětem ručičky, aby se naučily správně psát. Hrou se snažil probudit zájem o vědění a vzdělání.
-
Genialita kombinovaná s mezinárodním rozhledem: Osobností jako Komenský nemáme mnoho, říká historik
Je Labyrint světa a ráj srdce stále moderní dílo a jaký odkaz zanechal Komenský coby básník?
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor


Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...