Králík musí mít dobrou stravu, prostor, klid a vlídné zacházení. Pomoci může i hudba

Jiří Kočár je vyučený elektrikář, a dlouhá léta pracoval v rožnovské Tesle. Zlom přišel po sametové revoluci, kdy restituoval statek na Vysočině. Náhodou byl v té době pracovně v Itálii, kde viděl velkochov králíků. Vzpomněl si na své dětství, kdy se o králíky rád staral, a rozhodnutí bylo na světě. Objednal si z Itálie prvních sedmdesát králíků, a v Ratibořicích pro ně připravil halu s vybavením.

„Časem jsem zjistil, že to není tak jednoduché, jak se zdálo,“ říká Jiří Kočár s úsměvem. Králík je podle něj velmi stresové zvíře, a aby byl zvlášť ve velkochovu v klidu, potřebuje podmínky. „Stravu dobrou, vlídné zacházení, prostor a nesmí ho lekat zvuky,“ vyjmenovává chovatel. Lekavost králíků Jiří Kočár vyřešil hudbou, která v hale s klecemi hraje od rána do večera. „Na noc ji vypínám,“ dodává.

Jiří Kočár dnes podniká spolu se svými dvěma syny. Každý má na starosti něco jiného. On sám se stará o chov. Králíci v hale žijí v prostorných klecích na plastových roštech. I když očividně nestrádají, přemýšlí chovatel o přirozenějším chovu venku. Při tak velkém počtu králíků je ale náročné vše potřebné připravit.

Kromě masa, inseminačních dávek a zvířat pro laboratorní účely Kočárovi samozřejmě prodávají králíky pro chov. A i když sami krmí speciálními granulemi, a chovají v klecích, nebrání malým chovatelům v tradičním přístupu. „Stačí i obyčejná dřevěná králíkárna,“ říká Jiří Kočár. Pro průběžný přísun králičího masa pak doporučuje nejméně jednoho samce a dvě samice. Není ani nutné krmit granulemi. Stačí seno, obilí, a samozřejmě voda.

„Mě to baví strašně moc, a prožívám radost, asi největší, co jsem v životě měl,“ usmívá se chovatel, který každému, komu prodá králíka na chov, rád vše vysvětlí.