Jaké jsou láska a zamilovanost z pohledu vědy? Zjišťovali jsme u psychoterapeuta i neurovědkyně

Kromě Svátku práce je 1. květen známý taky jako „lásky čas“. Proč lidé můžou mít tendenci se zrovna v jarním období zamilovat?

„Říká se tomu cirkadiální cyklus mozku, kdy je nějaký biorytmus. Naše těla si zvykají na prostředí, ve kterém žijí, a adaptují se na něj. Souvisí to s čichovými vjemy, teplotou, s tím, že začnou zpívat ptáci. A v nás to spouští nějaké vzorce, které máme, od biologických po psychologické,“ vysvětluje terapeut Jan Vojtko. Zamilovanost podle něj souvisí se třemi složkami, a to biochemií, nevědomím a vědomím. U biochemie je rozhodující, že nám druhý člověk doslova voní.

„Opravdu se bavíme o nějakých podprahových vjemech. Do těla se začínají vyplavovat hormony od dopaminu, oxytocinu, adrenalinu, jsou v tom stresové hormony, ale hlavně jeden, který se teď sleduje, a to fenylethylamin. Ví se, že nám mění vnímání toho člověka. Má tendenci nám vypínat určité neurologické okruhy, které vnímají negativní a kritické věci vůči tomu druhému,“ popisuje terapeut.

Hledání partnera není náhoda

To, že se dva lidé potkají, zároveň podle Vojtka není náhoda: „Nejenom, že si voní, to by nestačilo. Potřebujeme se napárovat i z toho nevědomého, psychologického, hlubinného principu. Vzniká mezi dvěma lidmi nějaká unikátnost. Když spojíte biochemické věci, které nemáme pod kontrolou, nevědomé věci, které taky nemáme pod kontrolou, tak to, že zapojíme vůli a naplánujeme si, jak by to mělo vypadat, tak ty vztahy nám pořád dokola ukazují, že to tak nefunguje, že vědomí nestačí.“

Neurovědkyně Renáta Androvičová z Národního ústavu duševního zdraví doplňuje, že se stav zamilovanosti podobá tomu, když člověk užívá stimulační drogy.

„Dochází k energetizaci a aktivaci organismu. Tělo je ve stresu. Člověk nemůže moc jíst, nemůže usnout, nedokáže se soustředit. Všechno je to provázeno podpisem toho autonomního nervového systému. Motýlky v břiše například, to je taky nějaká aktivace podél té břišní stěny, a je to mimo naši vůli,“ vysvětluje neurovědkyně.

Stav zamilovanosti nicméně netrvá věčně. Výzkumy ukazují, že je to zhruba dvanáct až patnáct měsíců. Pro tělo je ale tento stav velmi stresující, postupně proto začne zpracovávat jiné hormony, které souvisí spíš s něčím, co označujeme jako „láska“.

„Láska je spíš stav organismu, který cítíte, i když ta osoba je daleko. U zamilovanosti má člověk potřebu být tomu druhému neustále nablízku, nebo ho alespoň nějakým způsobem sledovat zpovzdálí. Láska je něco stabilnějšího.“

„Zamilovanost má takový dopaminový, noradrenalinový, acetylcholinový podpis – je zkrátka nabuzující. V lásce se víc uplatní oxytocin, vasopressin, molekuly, které nějakým způsobem hrají roli ve vytváření vazeb, v pocitech vytváření sounáležitosti, známosti, blízkosti,“ dodává.

Zkoumání ‚podpisu‘

Z psychologického pohledu je láska výsledkem toho, jaké má člověk vztahy od raného dětství. „A jak jsem miloval nebo jak miloval někdo mě. Láska je velmi komplikovaný mentální proces. Je v tom proces citové vazby, romantismus, chtíč, takže i sex, je tam proces vůle, motivace i percepce. V podstatě je to komplexní biopsychologický efekt, který se musí nějakým způsobem naplňovat,“ vysvětluje Vojtko.

Co zamilovanost a láska dělají s lidským tělem, zkoumají vědci z Národního ústavu duševního zdraví. Používají k tomu například magnetickou rezonanci.

„Máme v přístroji člověka, který na něco myslí, poslouchá audioscénář nebo se dívá na obrázek milované osoby. To mu promítáme na obrazovku, kterou má před očima, a sledujeme, jaké části mozku se v souvislosti s tím konkrétním podnětem aktivují. Skrze různé sofistikované softwary jsme schopní vypočítat, která část mozku se kterou komunikuje, a můžeme to porovnávat u lidí, kteří jsou akutně zamilovaní s těmi, kteří akutně zamilovaní nejsou,“ říká Androvičová.

Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví ale mají i jiné psychofyziologické metody, kterými měří reakci lidí na stav zamilovanosti a lásky. Zkoumají třeba oční pohyby, kožní vodivost, která se podobá detektoru lži, a sledují také tep a srdeční funkci.

„Nejsme schopní vysvětlit, co to je, ale jsme schopní identifikovat nějaký podpis konkrétního stavu. Jak to vypadá na těle, co se děje v mozku, případně i psychologicky, co člověk prožívá a co cítí,“ uzavírá Androvičová.