Hokejové mistrovství světa vysíláme třeba z 22 kamer, říká režisér Karadžos

Pracoval i na Objektivu, nejstarším cestovatelském magazínu v Česku. Od 90. let spolupracuje i s redakcí sportu, třeba i na náročných biatlonových přenosech.

Za ty roky jsem zvyklá tě oslovovat Charlie, říkám si, jestli je to anglická zkratka tvého řeckého jména a trochu počeštěná? Ty jsi Charilaos, jak je to správně?

„S tím jménem je to dost komplikované, samo o sobě je to dost nepřehledné jméno a jako děcko jsem s tím měl velký problém. Asi do 15 let jsem silně ráčkoval, říct to jméno bylo dost komplikované.“

Tvoji rodiče přišli do tehdejšího Československa po druhé světové válce.

„Ano, v Řecku probíhala občanská válka a všichni Řekové, kteří se tu ocitli, to byli lidé ze severu, z hornatých oblastí kde ta válka probíhala. A přestože většina z nich se do těch bojů nezapojovala, byl to tradiční uprchlický problém. Tedy lidé, kteří byli postižení válkou, se snažili dostat do bezpečí. Naši se nalodili, obepluli celou Evropu do Polska, tam je posadili na vlak, odvezli do Mikulova, kde byla nějaká karanténa, a odtamtud se dostali do dalších měst.“

Když jsi do Československé televize nastoupil, to byla redakce zahraničí?

„Já studoval žurnalistiku a od třetího ročníku jsem studoval specializaci televize, v rámci studentské praxe jsme chodili do televize a já skončil v zahraniční redakci. Nechali nás tam psát krátké zprávy, že někde došlo k nějaké katastrofě a něco podobného. Tam jsme byli nějaký čas a už tehdy způsoboval můj původ problém. Nebylo obvyklé, aby ve sdělovacích prostředcích pracovali cizinci. A tehdy jsem ani neměl české občanství, ale neměl jsem ani řecké, protože rodiče byli odchodem z Řecka zbaveni řeckého občanství. Celé dětství jsem měl takový zelený průkaz pro občany bez státní příslušnosti. Psal jsem ty zprávy pod jménem svého kamaráda. Všichni věděli, že tam jsem, ale pro každého bylo jednodušší vykazovat moji práci na jiné jméno, než si to komplikovat.“

Neměl jsem české občanství. Psal jsem zprávy pod jménem svého kamaráda.

Kdy začala tvoje spolupráce s Objektivem a co jsi vlastně dělal?

„Do televize jsem přišel v roce 1978, tehdy Československá televize měla síť zpravodajů po celém světě a tito zpravodajové posílali materiály a reportáže o těch zemích, jak se tam žije a co je tam zajímavého. A tyhle reportáže bylo potřeba zpracovat. V roce 1989 se ta redakce začala měnit, bylo nové vedení a tím, že jsem ty reportáže zpracovával, tak jsem byl osloven, jestli bych nechtěl dělat Objektiv. První byl na Silvestra roku 1989.“

Podoba toho, jak hokejové přenosy vysílá Česká televize, zásadně změnila. Přibyla studia, grafika, celé se to stává jednodušším, lépe se v tom orientuje. Kolik kamer zajišťuje to, abychom měli přehled o tom, co se děje na stadionu?

„Dělali jsme mistrovství světa v ledním hokeji a dělalo se to na 22 kamer. Ligové zápasy se pohybují kolem šesti nebo sedmi kamer. S tou náročností sportu ten počet stoupá.“

Kromě hokeje a biatlonu jsi režíroval další sporty. Jak široké musí být portfolio režiséra sportovních přenosů televize, aby obstál?

„Myslím, že jsem dělal skoro všechny. Aerobic, atletiku, kuželky, které se už dlouho nevysílají, volejbal, basketball, vlastně všechny sporty, na které jsme zvyklí. Ale není dobré dělat všechno, každý sport má něco svého a je dobré, když o tom člověk ví co nejvíc.“

Nedávno jsem si tu povídala s Michalem Krčmářem a jeho závodění a ptala jsem se, proč je podle něj biatlon tak populární. Proč je ten sport populární z pohledu režiséra?

„Myslím, že kvůli tomu, že se to trefilo do té zrychlené doby. Tenis už je pro mnoho lidí nekonečně dlouhý. Všichni by chtěli, aby to co bude dramatické, skončilo za hodinu, jako když se koukáte na film. Formát toho biatlonu je přesně takový, za hodinu a půl tam máte takových emocí, střídá se tam počasí, střílí se, běhá a mění se to. Do poslední chvíle je tak divák v napětí, jak to dopadne.“

Teď olympijská otázka, co budeš dělat za 14 dnů po následující tři týdny?

„Bude zimní olympiáda a budu se podílet na vysílání z Prahy. Situace se změnila a Česká televize už nemá ten prostor, na jaký jsme byli zvyklí. Česká televize má práva zhruba na 200 hodin živého vysílání, ale to je pořád zhruba 12 hodin živého vysílání a ty sporty se dají reprízovat. Kdo to divák nestihne v ranních hodinách, uvidí to v repríze, která se do toho času těch 200 hodin nezapočítává.“

Minule tu byla Lenka Termerová a tady je její otázka: „Jaké řecké jídlo máte nejradši?“

„Pokud jde o řecká jídla, tak já jsem zvyklý od maminky, ta vaří jen řecká jídla. Přestože ty recepty vypadají všechny stejně, tak chuť mají rozličnou. Ale kouzlo řecké kuchyně je v olivovém oleji. Kam normální kuchař dá na podlití vodu, tak v Řecku olivový olej. Já mám z té kuchyně rád všechno, ale nejradši asi polévku Avgo-Lemono, to je rýžová polévka s citrónem a rozšlehaným vajíčkem. Je to silný slepičí vývar a to jsem schopný jíst třeba týden s chlebem. Mám rád řecké brambory, ty jsou připravené na olivovém oleji s paprikou a k nim jím taky chleba.

Charlie Karadžos při natáčení Záletů s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas