Historické kamenné mosty v Dolních Lysečinách ukazují umění někdejších stavitelů

Krkonoše byly dlouho téměř neosídlené. Nacházely se však mezi Čechami a Slezskem, dvěma již ve středověku poměrně hustě osídlenými oblastmi, které bylo potřeba propojit. Po stovky let se podoba primitivních cest téměř neměnila.

K podstatné změně došlo až ve 2. polovině 18. století, když se začaly stavět zpevněné, štětované a odvodněné cesty s lepším povrchem. Přes Lysečiny vedla cesta až na Pomezní boudy, nepatřila ale mezi hlavní cesty. Proto je zajímavé, že právě v Lysečinách stálo našim předkům za to postavit kamenné mostky a překlenout jimi dva potoky. Vznik mostků lze odhadnout na 18. století, protože o jejich stavbě nejsou v kronikách žádné záznamy.

Při stavbě mostů nechodili naši předci daleko, ale použili to, co měli nejblíž. A to je v Krkonoších nejčastěji fylit, přeměněná hornina. Svým vzhledem trochu připomíná břidlici, protože se štípe v jakýchsi deskách.

Klenbu mostu držel vazák

Dnes můžeme obdivovat umění našich předků, kteří neměli mnoho nástrojů, ale uměli postavit důmyslnou klenbu. Nejprve postavili jakousi formu, bednění, na kterou kladli jednotlivé kameny do klenby. Poslední, silnější a delší kámen se nazýval vazák. Je patrný vždy v horní části klenby, kdy mírně vystupuje z řady ostatních. Když byla klenba dobře založená, tak se po odebrání bednění zamkla – kameny se vlastní vahou opřely do základů po obou stranách břehu.

Most v Dolních Lysečinách|foto: Jiřina Šmídová

A takto postavený most vydržel opravdu mnoho. Rozbít se mohl jen tehdy, pokud by z něj někdo odebral onen „vazák“, anebo pokud by do klenby začala téct voda, která by následně zmrzla a rozpínala se.

To ale ani u jednoho ze dvou lysečinských mostků neplatí, jsou ojedinělou technickou památkou Krkonoš. Podobný kamenný most bychom našli i v zaniklé obci Sklenářovice.

Nedaleko mostů v Dolních Lysečinách stojí ve svahu mohutný kámen, připomínající pomník. Nejde o lidské dílo, ale o dolomitovou skálu. Měří přibližně osm metrů a postupným zvětráváním okolních „měkčích“ hornin vystoupila na povrch. A protože je opravdu velmi ostrá a strmá, říká se jí Lysečinská jehla.