Francie stojí v čele Evropské unie

Zamítnutí Lisabonské smlouvy v irském referendu ale na jeho pracovní stůl vneslo agendu, se kterou původně nepočítal: bude muset řešit jak dál s institucionální reformou Evropské unie. To je problematika velice složitá a společná řeč se v ní hledá těžko. Je proto možné, že Francii nezbude prostor na jiné iniciativy.

Paříž má přitom předsednický program skutečně ambiciózní. Od Středomořské unie, přes energetiku a klimatické změny, až po společnou obrannou a migrační politiku - na všech těchto polích chce Francie konat. Je ale otázkou, co skutečně prosadí. Třeba v otázce užší kooperace v obranné politice zřejmě všechny plány padnou. Jedním z hlavních argumentů irských odpůrců Lisabonské smlouvy bylo, že dokument ohrozí irskou neutralitu. Pokud chtějí evropští představitelé Iry přimět, aby o smlouvě po čase hlasovali znovu, nemohou tyto obavy jitřit.

Tím se dostáváme k tomu možná vůbec nejdůležitějšímu, a sice k francouzskému postoji k institucionální reformě Unie. Nicolas Sarkozy 11. července Irsko osobně navštíví, prý chce sám poznat důvody negativního výsledku tamního referenda a studovat možné varianty toho jak dál. Těžko říct, jak na irské občany zapůsobí: mnozí z nich si pamatují, jak Sarkozyho ministr zahraničí Bernard Kouchner Irsku těsně před referendem vyhrožoval neblahými důsledky případného odmítnutí. Podstatnější ale je, jak se Francie staví k aktuální situaci. Paříž se netají tím, že proces ratifikace Lisabonské smlouvy musí pokračovat. Ty země, které o dokumentu zatím nerozhodly, by tak měly co možná nejdřív učinit. Je zatím jasná úvaha: pokud smlouvu přijme 26 zemí, bude jednoduché vystavit Irsko silnému tlaku, aby své referendum zopakovalo - třeba po formálních písemných ujištěních ohledně potratů, daní nebo neutrality. Je naprosto jasné, že Francie se Lisabonské smlouvy vzdát za žádnou cenu nechce.

Takový postup by ale mohl uškodit nejen francouzskému předsednictví, ale Evropské unii jako celku. Prezident Sarkozy neustále zdůrazňuje, že Evropa se musí přiblížit občanům, že musí řešit problémy, které se lidí skutečně dotýkají. Enormní tlak na prosazení Lisabonu by ale mohl mít přesně opačný efekt. Jak je to s evropskou demokracií, když nerespektuje suverénní rozhodnutí irských občanů, kteří dokument odmítli? Přesně takovou otázku by si mohli Evropané začíst klást. Nehledě na to, že podle průzkumů veřejného mínění by Irsko rozhodně nebylo jedinou zemí, ve které by Lisabonská smlouva neprošla. Hlasy o tom, že bez jejího vstupu v platnost je Unie neakceschopná nebo že není možné pokračovat v rozšiřování jsou přitom naprosto neopodstatněné.

Nesmíme totiž zaměňovat dvě různé věci: pokud je někdo proti tomu, aby Lisabonská smlouva za stávající situace vstoupila v platnost, ještě to neznamená, že je euroskeptikem, který si přeje kolaps Unie. Naše veřejná debata je příliš ovlivněna názory prezidenta Václava Klause, který vyhlašuje smrt Lisabonu a zároveň si přeje návrat stavu integrace před Maastrichtskou smlouvu. V tomto směru jsou jeho názory v evropském kontextu skutečně výjimečné, někdo by mohl říci extrémní. Ale přesvědčení, že Evropa může docela dobře fungovat i podle stávajících pravidel a nepotřebuje tedy výrazné rozvolnění integrace ani její posun v lisabonském směru je v Evropě naopak naprosto běžné. Jen namátkou si stačí přečíst komentářové rubriky týdeníků European Voice a The Economist nebo serveru EuObserver.

Co z toho plyne pro francouzské předsednictví? Paříž by si spolu s ostatními zeměmi měla uvědomit, že tlak na Irsko je kontraproduktivní. Pokud se Irové jednoho dne sami rozhodnou Lisabon znovu poslat do referenda, proč ne. Až do té doby by ale bylo dobré smlouvu skutečně poslat k ledu, když už ne přímo do odpadkového koše. Pokud nastane opak, povede to jen k další deziluzi občanů ve vztahu k evropskému projektu. Sarkozy by se měl skutečně soustředit na konkrétní témata, jako je energetika nebo migrace. Jenže i tady musíme postavit několik otazníků: návrhy francouzského prezidenta v souvislosti s bojem s vysokými cenami ropy vyvolávají spíše skepsi. Ale už jen proto je jasné, že nás pod francouzským předsednictvím v Unii rozhodně nečeká tuctový půlrok.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .