Za rakovinu jsem vděčná. Člověka to zastaví a dostane šanci, říká paní Jarka z Liberce
Jen si to představte. Není vám ani 40 let a na běžné lékařské prohlídce vám řeknou, že máte rakovinu. Přesně to se stalo paní Jaroslavě z Liberce, které se v minutě změnil život. Pro někoho možná nepochopitelně – dnes říká, že za nemoc, kterou porazila, je vděčná.
Pojďme ale na začátek příběhu. Paní Jarka žila normální život, pracovala na libereckém magistrátu: „Pracovala jsem tam necelých osm let, z toho asi tři roky jsem vykonávala funkci veřejného opatrovníka.“ Náročná funkce znamenala – jednoduše řečeno – taky starat se o problémy druhých. „Řešila jsem finanční i zdravotní záležitosti, soudní věci,“ popisuje. Pak ale přišel v životě paní Jarky zlomový okamžik. „Podala jsem výpověď, ale to jsem ještě netušila, že během dvou měsíců se mi život obrátí naruby. Skončila jsem na liberecké onkologii s diagnózou rakoviny.“
Pak už to šlo ráz naráz. „Léčba je náročná, probíhala velmi intenzivně zhruba rok a stále ještě některé věci řeším,“ říká Jaroslava a pokračuje: „Slyšela jsem, že jedna celebrita, která taky prošla rakovinou, řekla, že je za ni vděčná a já to musím říct taky.“ S tímto přístupem k nemoci, která je v současnosti strašákem dnešní společnosti, se paní Jarka často u druhých setkala s nepochopením. Svůj postoj proto vysvětluje: „Za rakovinu jsem vděčná v tom smyslu, že to člověka zastaví a člověk má obrovskou šanci začít se v životě věnovat tomu, co ho baví, naplňuje a co mu přináší radost.“
Okolní svět vidím víc než před rakovinou
Dnes má paní Jaroslava léčení snad úspěšně za sebou – nejenom díky své osobní vnitřní síle, ale i díky obrovské podpoře rodiny. Sama říká, že proděláním závažné nemoci se posunula. Jak se říká, je zkrátka jinde. „Rodina stála při mně, i díky ní si můžu dovolit dělat, co mě baví a co mi přináší obrovskou radost – fotografování, které je pro mě způsobem, jak se trochu jinak dívat na svět a lidi kolem. Zobrazovat to, co vidím víc než před rakovinou.“
„Na světě je překrásně. Lidi i okolí – je to úžasný.“
Jaroslava N.
A co by paní Jaroslava vzkázala lidem, kteří procházejí onkologickou léčbou? „Přála bych jim, aby kolem sebe měli lidi, kteří při nich budou stát. A taky naději a víru, že to dopadne dobře.“
Víc o paní Jarušce
Životní motto: „Je zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“ (Seneca)
Hobby: užívat si život, fotografování, cestování, sport, knížky
Černá, nebo bílá: bílá, vždycky bílá
Příběh Jaroslavy jsme mohli vyslat do světa díky tomu, že sama jeho protagonistka v únoru navštívila redakci Českého rozhlasu Liberec. Paní Jarka přišla na rozhlasovou exkurzi. Ptáte se, co že ji do rádia „přitáhlo“? „Spoustu let miluji rádio, rozhlas, jsem dlouholetou posluchačkou Českého rozhlasu (dříve nejvíce Radiožurnál – už mám samozřejmě přeladěno na Liberec :-). Vždycky mě zajímalo, jak rádio „vzniká“. Po nemoci jsem si řekla, že je načase si začít nejen užívat každý den, ale i plnit si svá přání a své sny a rádio bylo jedním z nich. Takže když se mě kamarádka vloni zeptala, co bych si přála ke 40. narozeninám, tak jsem si přála se podívat do rádia. Takže jste můj dárek ke 40tinám a splněné přání.“
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
