Význam italských regionálních a obecních voleb

K volebním urnám měla možnost přijít zhruba čtvrtina všech italských voličů. Svého práva nakonec na místní úrovni využilo více než 75 procent z nich, v regionálních volbách hlasy odevzdalo zhruba o 10 procent občanů méně. Jejich verdikt je jasný: poměrně výrazné vítězství přisoudili středo pravicové opozici.

Nejmarkantněji se tento výsledek projevil na severu země. Opoziční koalice Dům svobod zvítězila v některých velkých městech, které od minulých voleb držela levice. Nejvýznamnější je v tomto ohledu výsledek voleb ve Veroně. Ale i tam, kde vládní strany své pozice obhájily, má jejich úspěch poměrně hořkou příchuť. Příkladem může být vůbec největší město, ve kterém se volilo, a sice Janov. Ten je tradiční baštou levého středu, nicméně nyní v něm vládní koalice zvítězila jen o několik málo procent.

Zcela definitivní výsledek voleb zatím neznáme, protože tam, kde žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu hlasů, se bude za 14 dní konat druhé kolo. To je ale případ jen malé menšiny obcí a provincií. Je tedy zřejmé, že opozice se poměrně oprávněně raduje z jasného vítězství.

Hlavní otázkou ovšem je, co toto konstatování znamená pro celostátní politiku. Přístup opozice k volbám nebyl dlouhou dobu úplně jasný. Její vůdce Silvio Berlusconi přiznával, že hlasování žádné zásadní změny nepřinese. Poměrně nedávno ale názor změnil a volby začal prezentovat jako referendum o vládě Romana Prodiho, které by kabinet v případě neúspěchu mohlo donutit k demisi. Berlusconi tedy do voleb vložil všechen svůj politický um a v rámci kampaně procestoval doslova celou zemi. Sedmdesátiletý politik se sice před několika dny opět ocitl na hraně fyzického zhroucení, ale jeho intenzivní nasazení se mu z politického hlediska vyplatilo: Berlusconi výsledek voleb komentuje v tom smyslu, že Prodi nemá důvěru občanů a měl by odejít.

Šéf vládní strany Zelených Alfonso Pecoraro Scanio tento postoj celkem trefně označil za další příklad Berlusconiho anamnézy. Když byl Berlusconi v letech 2001 až 2006 premiérem, jeho vláda prohrála všechny volby, které se v té době konaly, ať už se jednalo o hlasování na místní nebo provinční úrovni či o volby do evropského parlamentu. Často se přitom jednalo o prohru drtivou, ale Berlusconi samozřejmě ani nepomyslel na to, že by kvůli ní měl odcházet z římského Paláce Chigi, kde sídlí italský premiér. Přestože je tedy Berlusconiho nynější rétorika pokrytecká, nic to nemění na tom, že vláda levého středu se musí vypořádat s vlastním volebním neúspěchem.

Není žádným tajemstvím, že vládní koalice Jednota je seskupením velmi heterogenním, které má navíc v horní komoře parlamentu jen minimální většinu. Rozpory mezi devíti politickými stranami, které Jednotu tvoří, jsou na denním pořádku a vládní politika je tak velmi často nejasná a protichůdná. Jasně se to projevilo při volbách na Sicílii, které nynějšímu hlasování o nějakou dobu předcházely. Také na tomto ostrově zvítězil pravý střed, což zavdalo podnět ke sporům uvnitř vlády. Šéf Strany komunistické přeměny Franco Giordano z porážky obvinil ministra hospodářství Tommasa Padoa-Schioppu, který podle něj vládu tlačí příliš doprava. Se stejným vysvětlením přichází radikální levice i nyní. Jenže se zdá, že skutečné důvody vládního neúspěchu jsou právě opačné.

Je všeobecně známo, že severní regiony Apeninského poloostrova, ve kterých je nynější vládní porážka nejsilnější, jsou nejbohatšími oblastmi země. I v parlamentních volbách v roce 2006 zde zvítězil pravý střed, avšak tento poměr se nyní ještě více vychýlil ve prospěch Domu svobod. Sever Itálie se tedy masivně postavil proti současné vládě, což přiznal i premiér Prodi. Levicová diagnóza, kterou prezentuje Strana komunistické přeměny, Italští komunisté a Zelení, ale na sever země nesedí. Pro část elektorátu jistě platí, že nesouhlasí s některými spíše pravicovými kroky současné vlády, jako liberalizace části služeb či rozpočtové škrty. Skutečností ale je, že reformní elán kabinetu velmi často naráží na bariéru právě u levicových radikálů. V Itálii tak stále ještě platí absurdní věková hranice pro odchod do důchodu, která činí 57 let. Snahy postupně zvýšit tuto mez o tři roky zatím narážejí na odmítavé stanovisko levice i odborů. Bohatší a proreformní sever tedy vládu netrestá za neplnění socialistických proklamací, ale za strkání hlavy do písku před akutními hospodářskými problémy země.

I přesto je ale krajně nepravděpodobné, že by výsledek regionálních a obecních voleb způsobil pád současné vlády. Průzkumy veřejného mínění i na celostátní úrovni favorizují pravý střed. A strach z Berlusconiho návratu byl dosud vždy spolehlivým tmelem vládní většiny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .