V Novohradských horách pramení jeden z nejmenších českých toků upravený pro vory
V nejjižnějším koutu České republiky, v nadmořské výšce 860 metrů, uprostřed hlubokých lesů Novohradských hor, se nachází samota „Baronův most“. V zimě tam potkáte běžkaře, v létě cyklisty. Před osmdesáti lety byste tu ale potkali i voraře, kteří nedalekou drobnou horskou říčku splouvali se sto padesát metrů dlouhými vory.
Pohořský potok byl svého času nejvýše položenou splavnou říčkou u nás. Údajně i v celé Evropě. V polovině 18. století se na popud tehdejších majitelů novohradského panství na něm a na říčce Černé začalo plavit dřevo pomocí vody zachycované v tak zvaných klauzurových rybnících. Jedním z prvních, zbudovaných k tomuto účelu, byla Jiřická nádrž, nazývaná také Pohořský rybník.
V blízkosti dnešního Baronova mostu bylo zbudováno vaziště vorů Obere-Zeuhütten, později přejmenované na Baronbrücke, tedy právě Baronův most. Zde plavba vorů po Pohořském potoce začínala. K lepšímu splavování dřeva napomáhalo vydřevení říčního koryta, jehož pozůstatky jsou na některých místech stále patrné.
Baronův most je dnes odlehlá samota. Leží při cestě mezi Leopoldovem a Pohořím na Šumavě. Jedná se původně o myslivnu z konce 19. století s hrázděnými štíty. V současné době funguje po rekonstrukci jako penzion a restaurace.
Myslivna byla pojmenována Baronův most podle skutečného mostu přes Pohořský potok. Most se od myslivny nacházel necelý kilometr. Z původního mostu zbyly dnes na obou březích pouze boční kamenné stěny, tak zvané příhrady.
Na Baronův most se nejlépe jede autem. Z Českých Budějovic po silnici E55 směr Kaplice; po průjezdu městem je možné jet na Benešov nad Černou nebo Malonty. Z obou míst se pokračuje na Pohorskou ves a dále na Leopoldov. Z Leopoldova dále po silnici 1,5 kilometru směrem na Pohoří na Šumavě.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
