V liberecké nemocnici pomohou lékařům a sestrám lépe snášet složité životní situace

„Nastávající maminka přijde do porodnice a těší se na své miminko. Miminko se narodí, zdravé. Maminka ale náhle umírá. To bylo to nejhorší, co jsem ve své praxi prožila,“ popisuje tragickou událost vrchní sestra gynekologicko - porodnického oddělení liberecké nemocnice Zuzana Paukertová.

V takových případech tu první pomocnou ruku podává Jolana Strnadová, která už rok pracuje v nemocnici jako manažerka psychosociální péče. Psycholog a psychiatr jsou lékaři. Podle jejích slov ona funguje více jako kamarádka, vrba. Nicméně všechno, co slyší, zůstává důvěrné.

„Kolegové, pokud zažijí něco velmi náročného, tak se někdy objeví i somatické problémy – problémy se spaním, se žaludkem, výrazné pocení, nechu´t chodit do práce… Máme i zpětnou vazbu z těch intervencí, že ty obtíže vymizely.“

Mezi nejkritičtější případy patří úmrtí dětí, napadení zdravotníka pacientem nebo smrt kolegy a dopravní nehody, kde umírají lidé.

To na vlastní kůži zažil i ředitel liberecké záchranky Vladimír Hadač: „Jela rodina, a ve velké rychlosti, na ledě, řidič nezvládl řízení a narazil do stromu. Záchranná služba zareagovala rychle, bohužel bylo rozhodnuto, že děti jsou mrtvé – měly zranění, neslučitelná se životem. Spolujezdec – manželka, měla zlomený krček, a řidiči se nestalo nic. Po dvou měsících přišla stížnost, že jsme se nevěnovali řidiči, že jsme pozdě začali pečovat o jeho manželku a že jsme mu způsobili újmu.“

Lékař se s nepravdivým nařknutím i tragickou událostí srovnal sám, díky adrenalinovému sportu - potápění.

Zuzana Paukrtová ale psychosociální pomoc vítá. Podle ní je velmi důležité promluvit si s odborníkem ihned po prožitém traumatu.