Umí vítězit i sedlat Tiumena a není to Váňa. Eva Samková řádí nejen na sněhu

Eva Samková se narodila ve Vrchlabí, začínala na běžkách, od sedmi let jezdí na snowboardu, nejdřív Freestyle a od roku 2008 snowboardcross. Po maturitě na vrchlabském gymnáziu má za sebou první ročník fakulty tělesné fakulty a sportu. Po úspěšné sezóně, kdy získala křišťálový globus, je už zase v plné letní přípravě pro tu další. 

Poprvé jste se na prkno postavila v sedmi letech. Byl to váš nápad?
Asi možná jo. Moje kamarádka jezdila na snowboardu, mně se to strašně líbilo, ona mě to naučila na tvrdém vázání poprvé. Pak moji rodiče našli v nějaké půjčovně úplně nejmenší prkno, které pořád bylo velké. Já jsem ho pak nedala z ruky, takže mi ho rodiče koupili, museli to zařídit v půjčovně, protože byly asi tři v republice. 

Po zimní sezóně máte přeci jen o trochu víc času na své radosti. Jak se daří Pepinovi?
Já si taky vždycky myslím, že budu mít hodně času a plánuju si už od března, že někam zajdu. Měla jsem volno v dubnu, na koních jsem byla, snažila jsem se pomoct, protože za sezónu toho moc nezvládnu. Teď mám tréninky v Praze, ale stejně nemám klasicky moc času. Pepin se má ale skvěle, je o něj výborně postaráno. Kůň byl jediný, co jsem si vždycky přála. 

Eva Samková má bronz

Musíte být dost dobrá žokejka, když vám Váňa půjčil svého nejoblíbenějšího koně, se kterým třikrát vyhrál Velkou pardubickou. 
To bylo skvělé, že jsem od něj dostala tento dárek. On to vůbec neřešil. Prostě jsme vyrazili, on jel na jednom mladším koni. Říkal mi, že ten Tiumen je skvělý, že je to učitel, že je opravdu klidný. Projeli jsme si pár luk, něco jsme tam přeskákali.

Vy jste jako velmi mladá získala olympijské zlato, pak nastala doba, kdy jste měla toho závodění po krk. Bylo to to, čemu se říká syndrom vyhoření?
Možná jo. Já jsem si to nechtěla tolik připouštět a nechtěla jsem si dávat nějakou diagnózu. Byla jsem v tu dobu taková usedlejší, smutnější a tak. V tu dobu jsem neuměla říkat ne, takže jsem nestíhala trénovat. Večer jsem byla stejně úplně rozstřelená, nic jsem nestihala a nevěděla jsem, z čeho jsem unavená. Bylo mi dvacet, bylo to takové šílené. Snažila jsem se, ale na podzim to došlo do fáze, kdy jsem byla smutná i z toho ježdění. Chtěla jsem, aby mě to bavilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat, nešlo to. 

Rychlobruslení se mi nejdřív vůbec nelíbilo, vzpomíná Karolína Erbanová

• Upravit
• Smazat

Výjimečně talentovaná sportovkyně Karolína Erbanová se narodila ve Vrchlabí, je jí 24 let a velkou část své závodní kariéry má ještě před sebou. Jejím největším úspěchem v kariéře je titul sprintérské mistryně Evropy. Zatím poslední velkým úspěchem sezóny je stříbro na 500 metrů a bronz na kilometr ve finálovém závodě Světového poháru ve Stavangeru.

Co vás pak motivovalo? Kde nastal ten zlom?
Díky tomu, že jsem na tu chvíli přestala jezdit, jsem mohla jezdit na ty dětské kempy, které jsme rozjeli. Ty děti mi ukázaly, jaké to bylo, když jsem já byla malá, jak mě to bavilo, když jsme jezdili. Takže mi ukázaly, že mě to může zase bavit a jaká je v tom krása. 

Co všechno je vlastně součástí letní přípravy? 
Je toho dost. Nejsme jako pětibojaři, kteří lítají zprava doleva, aby to všechno stihli. Já jsem měla pauzu asi měsíc v dubnu. Ráda jezdím a mám ráda sníh, ale mám nějakou míru toho, že nepotřebuji být nonstop na sněhu. Esterka Ledecká je třeba naprostý opak, taje závislá na sněhu, to obdivuji. Mám ale ráda koně, ráda surfuju, potřebuji se vyžít i letně. Teď jsem ve fázi, kdy jsem víceméně v Čechách, mám každý den trénink, je to nějaká posilovna, do toho lehká vytrvalost, jízda na kole a běhy. Pak mám atletiku, kde je výbušnost a obratnostní a koordinační cviky, občas je nějaká regenerace. V srpnu vyrážíme někam do Argentiny nebo na Zéland.

Eva Samková a Alena Zárybnická|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Když jsem se dívala na vaše jízdy, vypadá to, že před startem jste ve velké pohodě. 
Do nějakých těch osmnácti let, když na startu říkali, ať se připravíme, jsem pořád něco vyprávěla, kecala jsem tam. Už mi došlo, že se na to musím trochu soustředit, že nemůžu pořád něco vyprávět. V hlavě si projíždím trať a problematická místa a hlavně start. Nejsem typ, že bych si na startu potřebovala zařvat nebo si dávat za krk sníh. Snažím se vyhrávat tím, že jedu co nejlíp a jsem spokojená se svojí jízdou. 

Už mi došlo, že se na to musím trochu soustředit, že nemůžu pořád něco vyprávět.
Eva Samková

Všechno, co jsem o vás četla v rozhovorech před naším setkáním, chápu. Jen jedna věc mě trochu zaskočila, a to fakt, že si ujíždíte na nákupu bytových doplňků, hrnců, mixérů a podobně. Opravdu ráda vaříte?
No, no. Můj trenér říká, že jsem závislá na krabičkách. Nemám ráda, když se svačina dává do igelitového pytlíku. Mám ráda tu hezkou krabičku. Snažím se to vést i formou udržitelných zdrojů a nepoužívání mikroténových sáčků. Samozřejmě třídění odpadu je základ. Jdu tím směrem, že když si koupím nějakou věc, tak chci, aby byla kvalitní. Mám ráda přírodní materiály a architekturu. Jsem na to trochu ujetá. Hezké hrnce a tak, to vaření taky.