Taťána Míková před prvními televizními službami musela přelézat plot

Taťána Míková se narodila v Praze, vystudovala přírodovědné gymnázium a pak meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě.

Ty jsi po gymnáziu nešla na Matfyz, ale na ČVUT na fakultu Jadernou a fyzikálně inženýrskou. Proč tohle rozhodnutí? Meteorologie byla až ve druhém plánu?

„Vůbec, to nebylo moje rozhodnutí, to bylo rozhodnutí osudu. Ti, kteří si pamatují, jak probíhaly zkoušky na vysoké školy, si uvědomují, že spousta lidí se na vysokou školu prostě nedostala. U Matfyzu nám to dneska přijde absurdní, ale obor, který se tehdy jmenoval Fyzika mezních oborů, zahrnoval nejenom meteorologii a klimatologii, ale i astronomii a tam chtělo studovat strašně moc lidí, to byl velice žádaný obor. A mně se při zkouškách podařilo zmotat tu politiku, já jsem musela mluvit o roce 1968 a evidentně se to pánům učitelům, kteří tam byli, moc nelíbilo. Takže jsem po nějakém čase dostala dopis z jaderné fakulty, že jsem matiku a fyziku udělala skvěle a mám výborné výsledky z gymnázia, tak jestli bych nechtěla studovat u nich, protože mají víc míst, než pokryjí.“

Známe se od roku 1992, tedy z doby, kdy jsem v rámci studentské brigády přišla na Libuš připravovat počasí. Pamatuji si, že jsme na stole měly sešit, do kterého jsme zapisovaly poznámky k vysílání, technickým novinkám, provozu. Jeden ze zápisů, který mi zůstává v hlavě, to je perla, na kterou se nezapomíná. Bylo tam napsáno: Připadá mi nedůstojné začínat službu přelézáním přes plot. Bylo to tak, nebo to jsou mé vzpomínky zkreslené?

„Každá sudá služba začínala v osm hodin ráno, ale příprava byla samozřejmě mnohem dřív. Dokonce mám pocit, jestli tahle poznámka nevznikla trošičku později, v roce 1993, kdy už jsme připravovali jakési vstupy pro vysílání České televize, pro Studio 6. Protože si docela dobře pamatuju, že to bylo za tmy. Ono dostat se na Libuš, do toho odlehlého areálu, když jde sama dívka a ještě je tma, tak to není nic příjemného. V noci se areál zamykal a kdo tam přicházel, musel zazvonit na službu konajícího meteorologa na stanici. Jenomže ten meteorolog byl buď na obchůzce, nebo měřil, nebo usnul moc tvrdě, tak prostě já se nemohla na nikoho dozvonit. Bylo půl hodiny do začátku vysílání Studia 6, a tak mi nezbylo než ten plot přelézt.“

Pokud si dobře vzpomínám na povodně v roce 1997, tak ty jsi byla ta, která sdělovala informaci o tom, že spadne tolik deště a může to způsobit stoletou vodu. Vzpomínáš si na ten okamžik? Z obecného úhlu pohledu to byla asi jedna z nejzásadnějších předpovědí v rámci tvé meteorologické kariéry.

„Pro mě to byla určitě klíčová zkušenost, protože jsem tehdy stála před diváky a vlastně jsem jim měla sdělit, že meteorologické modely nám naznačují, že může přijít déšť, který má potenciál být katastrofický. Ale měla jsem nařízeno z ČHMÚ nesdělovat to tak, že opravdu něco takového předpovídáme. Je to zvláštní, my jsme nechtěli šířit paniku. Meteorologický model Aladin, který předpověděl to obrovské množství srážek a předpověděl ho relativně velmi přesně, byl model, který tehdy fungoval asi tři roky. Bylo to úplně poprvé, co ukázal něco takového a všichni se na jeho výsledek dívali maličko s opatrností. Vzpomínám si, že jsem stála před kamerou a říkala jsem, že meteorologický model předpovídá, že bude opravdu hodně pršet a pokud se naplní tyhle předpovědi, pak by to mohl být opravdu ničivý déšť, ale ještě si to budeme upřesňovat. A taky bych řekla, že v následujících dnech, kdy déšť začal padat a bylo ho tak hodně a model předpovídal, že bude pršet ještě dál, tak tam už to měli kolegové po mně trošičku jednodušší. Ale tahle první předpověď, kdy se to poprvé ukázalo, tak ta byla nesmírně těžká na interpretaci a já na ni nemůžu zapomenout.“

Ty se dlouhá léta účastníš setkání televizních meteorologů z celého světa. Jak dlouho to je, co jezdíš na tyhle semináře?

„Poprvé jsem byla v devadesátých letech, tuším, že to byl rok 1996 nebo 1997 a to byl takzvaný Meteofestival, kde se soutěžilo. Tam soutěžily jednotlivé klipy o počasí. Potom byla na určitou dobu taková pauza, protože hlavní organizátor z francouzské meteorologické společnosti bohužel skonal a festival se po několik let vůbec neodehrával. Ta jeho podoba, která vznikla po roce 2000, už byla trošičku jiná, ale každopádně je to místo, kde se potkávají meteorologové z celého světa a pro mě určitě bylo nesmírně překvapující vidět, jak předpověď počasí vypadá třeba v některých afrických zemích nebo v Asii.“

V mnoha ohledech jsme v České televizi napřed před jinými televizními stanicemi, nebo s nimi alespoň dokážeme držet krok. Taky to, že se o počasí víc mluví, nejenom že se ve vysílání objevují pravidelné relace, je trend, který se objevuje ve světě, a my na tohle téma naskočili taky před mnoha lety.

„Je to tak, rozhodně. Myslím, že pro diváka je mnohdy povídání o počasí trochu srozumitelnější, než klasická předpověď. Protože my, i když máme pocit, že všechny věci ukazujeme dostatečně dlouho, tak protože jsme si ten obrázek už okoukali dřív, než jsme ho šli vysílat, tak my přesně zabodneme prst do jednoho místa, tady to vidíte a za chvilku z něj jdeme dál. Pravda je, že někteří diváci, kteří ho vidí poprvé a třeba i nevnímají věci tak snadno jako my, nebo nejsou experti na grafiku nebo počasí, tak pro ně se zorientovat se v tom obrázku je složitější. A tak si myslím, pokud se odehrává rozhovor doprovázený grafikou, nebo tím, že některé věci vysvětlujeme s pomocí animací, tak je pro diváka asi snáz pochopitelné.“

Taťána Míková, moderátorka České televize, meteoroložka a klimatoložka.|foto:Tomáš Krist, MAFRA / Profimedia

Táňo, ty ses narodila posledního dubna, takže teoreticky bys mohla umět čarovat. Kdybys to opravdu uměla, co bys udělala jako první?

„My máme asi takovou dobu, kdy bych vzala Pandořinu skříňku a schovala do ní všechny viry, které zabíjí lidi, protože se mi zdá, že to, co zažíváme letošní rok, je opravdu extrém a pokud je pravdou, že takových virů může v budoucnu přicházet víc, tak to pro mě není moc krásný způsob, jak prožít život. Mně přátelé chybí. To bych udělala jako nejdůležitější.“

Minule tu se mnou byla sportovní redaktorka Barbora Černošková a tady je její otázka pro tebe. „Já si myslím, že meteorologové a sporťáci jsou si v mnohém podobní. Myslím, že je to z toho důvodu, že spousta lidí i kolegů si z nás často utahuje. Ale potom, když dojde na lámání chleba, když je složitá situace povodní nebo sucha, tak zase je každý nalepený u televize. Tak mě by zajímalo, jak to vnímáš. Jestli tě to mrzí, nebo jsi s tím v pohodě.“

„Já mám humor v zásadě ráda, takže mně to asi vůbec nevadí. Já sama jsem často terčem svého humoru, protože nemám ráda, když si někdo dělá legraci jenom z druhých. Takže právě to, že když dojde na něco podstatného, tak všichni poslouchají a stojí o to, co řekneme, tak to je pro mě jasný důkaz, že neděláme nic marného. A zasmát se – to je potřeba.“